19. července 2006 v 21:50 | Eba
|
Do tmy? Ze tmy?
Kdepak! Do blogu! Ze služební cesty!
Nekonečná cesta tam. Alespoň se tak zdála. Neskutečně konečně neprostorný vůz. Řidič - chlap jak dva. Eba na sedadle za řidičem... Mezi sedadlem a Ebinými koleny sotva dva centimetry místa. Nekonečný Dan Landa. Na tom jediném jsme se - jakž takž - všichni čtyři shodli. Landa, Landa, Landa, a najednou: Půjdem spolu do Betléma! Docela povedený kousek neznámého vypalovače. Nekonečné bloudění v krajině, kde lišky dávají dobrou noc... a zemědělci dobré ráno. Pole, pole, pole, jaderná elektrárna. Kukuřice, kukuřice, kukuřice, ječmen. Zelí, zelí, zelí, fabrika. Traktor, traktor, traktor, kráva. Kůň, kůň, kůň, vepřík. Vesnice, vesnice, vesnice... Moc pěkný hotel. Hradní hotel. Luxusní hotel. Úplně prázdný hotel.
Vesnická restaurace. Na jídelním lístku jen řízek, řízek, řízek, párek. Rovnou mohli na dveře vyvěsit štítek:
"Vegetariánům vstup zakázán"
nebo ještě lépe"
"Maso nežereš, do hospody nelez".
No tak ten salát, prosím. Vydatná večeře po náročném dni. Hi. Hi. Jim Beam v hotelovém altánku. Brr. Pila jsem to poprvé. A asi naposled. Po dvou sklínkách motání hlavy. Domotání se na pokoj. Poslat pár zpráv, aby doma neměli strach.

Spousta hodin v odporném vedru v prachu, prachu, dřevěném prachu a nic než prachu. Přeřvávat křik dřevoobráběcích strojů. Řídit. Řídit po šestiměsíčním neřízení. Řídit, aby řidič nemusel abstinovat. Posměšky. Hrozná legrace, když ženská veze tři chlapy na pivo. Několikrát prudké brždění. No hrozná sranda, pánové. Třesoucí se ruce snad ještě po dvou hodinách. Na českoněmecké večeři. Kde Eba byla jediná oběma řečmi mluvící. Ani tady si hlava celý den tlumočící neodpočinula. A zase řídit. V noci. A hotel a sprcha a už nechci vůbec nic slyšet a o ničem vědět.
Další den tlumočení a křik ještě o něco intenzivnější. A odpoledne Olli. Zachránce na pomoc přispěchající z jen málo vzdáleného Bonnu. Vyzvedl mě přímo v hotelu. Vypověděl mu mobil. Nemohl zavolat, že už dorazil. Hledal tedy kolem hradu vchod, popřípadě recepci. Nedohledal se. Za to se ale jeho dohledal majitel hotelu. A ptal se, zda může být nějak nápomocen.
"Hledám tu českou skupinu," konstatoval Olli. Plným právem. Lépe ptáti se na celou skupinu než na jednu malou Ebu.
"Tak ti šli právě támhle do hospody na pivo," na to majitel.
Olliho zadumaný výraz.
Majitel vlezle: "Ale jestli třeba hledáte tu slečnu, která je tu s nimi, tak ta je ještě ve svém pokoji."
A tak mi zavolal a zvláštním uraženým tónem oznámil, že na mě dole někdo čeká.
Tomu říkám být pod dohledem!
Výlet do Cách - s Ollim. Nekonečné a o to příjemnější (jednojazyčné) rozhovory o všem možném, k jakým jsme do té doby příležitost neměli. A zas jeho CS. Má předpověď byla špatná. A jsem za to ráda. Jak správně poznamenal: "Tak teď to auto přece jen uvidíš dřív, než sis myslela." Procházka starým městem. Posezení na terase kavárny, kde nám vlezlý číšník neustále nabízel propocenou deku na zahřátí - v pětadvaceti ve stínu. Voda z lázeňské studny - údajně léčivá - páchnoucí po shnilých vejcích. Zpáteční cesta venkovem. Po příjemné prázdné silnici.
Návrat. Upřímně, těšila jsem se, že se majitel zeptá, jak bylo v Cáchách. Tak daleko se ale asi nedočenichal...
A další den. Další návrat. Tentokrát domů. Tentokrát ještě delší. Kvůli
tomuhle. Zácpa, zácpa, zácpa, kolona. Vedro, vedro, vedro, hic. Únava, vyčerpání. Víkend. Víkend. Víííííííííííííííííííííííkend... Který už je ale zase dávno pryč.
Aach, Aachen!!! :-) Je to pěkné město? (kdysi jsem si zkoušel udělat takový zeměpisný rejstřík, a Aachen byl pochopitelně první. Daleko jsem s tím ale nedošel...a v Cáchách nikdy nebyl :-))