Na dvou židlích

20. června 2006 v 21:50 | Eba |  Evoloviny
Jsem ve smyčce anonymní neanonymity. Tak ráda bych napsala všecko, všecičko, do posledního detailu. Nejde. Nemůžu. Zavázala jsem se k mlčení. Neměla bych správně ani ceknout. Jenže na mě to každý den spadne jako obří balvan. Těžko se mi denně z ramen zase shazuje.

Tak jen hodně hodně nekonkrétně. A pšššššt…
Problém: Dvě židle
Příčina: Asi Eba, žel netuší jak
Kdo tím trpí: Nejvíc Eba
Jak si to způsobila: Byla na židle vždy milá, chovala se naprosto normálně, přátelsky, když ji židle o něco poprosily, vždy se snažila udělat, co bylo v jejích silách.
Výsledek: Židle spolu nezávisle na Ebě začaly bojovat. Jenže Ebu do svých bojů zatahují a přestože ona nikdy nedala najevo stranění ani jedné židli ani druhé, přestože by se od všeho ráda distancovala, na což už také upozornila, židle s ní mávají jako s hadrem na holi (řekla by teta Kateřina). Kdyby měly pilku, snad by ji rozřízly na půl a ponechaly si každá 50% Eby. Dělají si z ní (podotýkám, že obě) spojence, spiklence, možná dokonce špeha. Jedna židle u Eby pomlouvá druhou a naopak. Zahánějí ji do kouta a nutí ji říkat věci, které ona říkat nechce. Navíc si tím ale ani jedna židle nijak nepřilepší. Eba nemá zastání v té věci, žádný vliv, žádnou moc. Jen roli obětního beránka. Nepozná, jestli jí židle lžou, nebo jestli jsou upřímné. Nemá na to nos, nemá odhad na lidi.
A přemýšlí, čím si to zas zasloužila, tohle dvoužidlové sezení. Už se jí to v životě stalo tolikrát! Je to snad tím, že nikdy nikomu moc neodporuje? Že se neumí moc hádat? Že je ráda, když ji má někdo rád? A zapomíná přitom na to, že mnohdy ti, jež si na svou stranu kloní, si mezi sebou ne právě dobře rozumí? To ovšem vychází najevo až po onom naklonění, sblížení…
Je to všechno komplikované. Každé to Ebino sezení bylo trošku jiné, každá židle jiného druhu. Je jistě jen jeden zakopaný pes, ale vykopat jej se Ebě zatím nepovedlo. Nechce se jí od sebe někoho odhánět jen z důvodu prevence. Nechce si vybírat mezi dvěma přáteli (tentokrát ale o přátele nejde) a muset se rozhodovat jen pro jednoho z nich. Jsme snad sakra už dospělí! Židle mnohem dospělejší než Eba! A přesto se chovají dětinštěji než pětiletá děcka. Ta na to alespoň mají nárok.
Už brzy to nějak skončí. Snad dobře, ale Eba pochybuje. Neví, jak se má chovat, nemůže se na nic soustředit. Ať udělá co udělá, jen si tím u židlí přilepšuje. To ale nechce.
Někdy jen tak sedí, předstírá hluchotu, protože už to dál nemůže poslouchat. Někdy sedí a jen slepý by přehlédl, jak se jí z uší valí pára. Někdy bolestně naslouchá a přikyvuje. Chce klid. Klid, klid a už nikdy nesedět na dvou židlích!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sedět na dvou židlích jedním zadkem... už se vám to někdy stalo?

Áno 82.4% (28)
Ne-e 17.6% (6)

Komentáře

1 Jirka* Jirka* | Web | 20. června 2006 v 23:12 | Reagovat

Chce to třetí židli. Takovou, co bude mít pevné opěradlo první židle a pohodlné polstrování židle druhé. Zkoušel jsem kdysi ze dvou nedokonalých židlí sestrojit jednu dokonalou, ale nešlo to. Strašně to skřípalo, bylo pořád poznat, že jsou dodatečně upravené a kouzlo originálu bylo fuč...8^)

2 ghost ghost | Web | 21. června 2006 v 0:35 | Reagovat

Taky jsme měli doma židle. Z pohledu současných vědomostí vím, že jsem si ubližoval sám tím, že jsem neuměl určit hranici, kam až ty židle pustím. Neuměl jsem jim říct naprosto jasně: "Tady je moje území, sem mi nechoďte, když ty hranice překročíte, udělá se mi vždycky špatně".

3 Jája Jája | Web | 21. června 2006 v 7:59 | Reagovat

Ebi, naprosto vím, jak to cítíš s tím, že to sem nemůžeš napsat - viz já minule. A asi nejhorší co se může člověku přihodit je být právě mezi těma dvěma židlema, který má obě stejně rád. Chce to hodně síly, ale hlavní je říkat a myslet si jen to, za co se pak později nebudeš muset ani před jednou židlí stydět. Musíš obstát hlavně sama před sebou. Držím palce!

4 Ada Ada | Web | 21. června 2006 v 9:45 | Reagovat

Já vím. Znám to taky. Spálila jsem se (ve snaze vyslechnout obě strany a zůstat nestranná) tak dokonale, že se podobným situacím úpěnlivě vyhýbám. Když ale ono to leckdy nejde. V mém případě šlo o podobnou situaci...ne, už nikdy. Když se dva  hádají, je líp jít jim úplně z cesty...On to v konečné fázi totiž většinou odnese ten třetí. Také držím palce. A nenech se zdeptat, ani zatáhnout do role spiklence.

5 Eba Eba | 21. června 2006 v 10:18 | Reagovat

Jirko*, takových dokonalých židlí mám hned několik. Tak třeba Jája... Přesto ale tyhle dvě vrzající a skřípající musím vídat, komunikovat s nimi, no, sedět na nich. Patří k těm, které si nevybíráme. Ale děkuju, žes mi to připomněl, že tahle pohodlná křesílka mám a můžu se do nich kdykoli schoulit.

Ghoste, přesně tohle bych měla udělat. Taky jsem se o to už pokusila. Jenže jsem taková měkota. A ony mě neposlouchají. Slyší jen to, co se jim hodí. Ještě to zkusím. Rozumně, jako vždy slušně, bez hádek, ale tu hranici budu muset vymezit. Jinak mě snad klepne... Děkuju. Vystihnuls to mistrně, překročí ji a mně se udělá špatně.

Janinko, však jsem si na tebe hned vzpomněla. Že jsme možná obě v tom našem blogování zašly dál, než je zdrávo, a připravily se tak o potřebné terapeutické možnosti.

Vážně mě židle slovně zahání do slepých uliček a to si nemůžu nechat líbit. Přesně, jak píše Ghost. A přesně, jak píšeš ty, musím obstát sama před sebou, zachovat si tvář. Jen kdybych se do budoucna mohla takových situací (a židlí) vyvarovat... :-/ Tyhle židle ale ráda nemám. Nic k nim necítím. A nevím, jestli je to lepší nebo horší. U těch, které mám ráda, bych třeba nemusela mít strach ze lži. A měla bych možnost situaci řešit. Tyhle dvě potvory mají mezi sebou spor, do něhož já zasahovat nemůžu. Jen přihlížet a buď sebou nechat cloumat, nebo vymezit hranice. Pokusím se o to druhé, bojím se ale, že zůstane jen u pokusů.

Adu, právě, leckdy to nejde. Ani teď to nejde, se jim prostě vyhnout. Získala jsem si jejich důvěru, navzájem si ale nevěří ani nos mezi očima... A tak si hledají záminky, jak na tu druhou házet špínu. A nejlépe já jim mám s tím pomáhat.

Všichni máte pravdu. Už dost. Ať si najdou někoho jiného, o koho se můžou přetahovat. A už jen proto, že vám to tady svatosvatě slibuju, to taky budu muset udělat. Při první příležitosti, hned jak mi zas jedna z židlí nabídne si sendout, sezvu si je pro mě za mě obě najednou a řeknu jim, jak se to se mnou má. Díky vám všem, dodali jste mi potrebnou odvahu.

6 Jája Jája | Web | 21. června 2006 v 12:04 | Reagovat

Hrrr na ně, bíte je, mor ho! :)

7 tee33 tee33 | Web | 23. června 2006 v 14:09 | Reagovat

Hnulo už se to nějak s židlemi? Hranice vysvětlena? Koukám, o co přicházím...  Doufám, že je líp :)

8 Eba Eba | 23. června 2006 v 18:16 | Reagovat

Tee, líp je, ale asi ne napořád. Židle mě zatím nechaly na pokoji. V jistém slova smyslu. Přestaly se o mě handrkovat. Je to ale zapříčiněno hlavně několikadenní absencí jedné z nich. Takže jsem zatím neměla možnost hranici vysvětlit.

Zato jsem ale zjistila, že jedna židle je skutečně lhářka prolhaná, všemi mastmi mazaná, zlomyslná a ke všemu ještě strašně hloupá. S tou si teda ještě užiju...

9 tee33 tee33 | Web | 23. června 2006 v 18:23 | Reagovat

Ach ouvej... :( Silné nervy a hodně síly všeobecně při hájení hranic ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama