Bez rozloučení

14. června 2006 v 21:29 | Eba |  Muckoviny
Jediný telefonát…

Mamka: "Ahoj!"
Eba: "Ahoj, tak jsem od tý kadeřnice zpátky. Zvládla jsem to do půl třetí, tak jsem se ještě vrátila do práce…"
Mamka: "Hmm, dobrý, no…………. Hele………. Průser…"
Eba: "Co je s kocourem?"
Mamka: "S kocourem nic…"
Eba: "Tak s Nelčou?"
Mamka: "No, už není…"
Eba třesoucím se hlasem: "Co se stalo?"
Mamka: "Přejelo ji auto…"
Eba (k mluvení se musí hodně přemáhat): "A tos ji jako našla někde na silnici, nebo…"
Mamka: "Ne, Lenka mi volala do práce. Že prej ji našel pan S. někde ležet, tak jí přines. Ještě se vykoupu a pak ji někam zakopem."
Eba nevěříc vlastním uším se pokusí něco říct, zmůže se jen na nesrozumitelný vzlyk.
Mamka: "Bydlíme u silnice, no."
Eba, skoro histericky: "To dneska snad každej!… Já jsem si jenom myslela, že když už ji máme rok, že to pochopila, že není blbá…"
Mamka, pořád klidně: "No jo, tak byla zaláskovaná."
Eba, mezi vzlyky: "Kdybysme ji nechali vykastrovat…"
Mamka: "Ale nebyla jako nijak rozjetá. Měla krev u čumáčku, tak asi umřela hned…"
Eba: Nic
Mamka: "Tak nebreč." (A ještě něco v tom smyslu, že to byla jen kočka)
Eba: Už jen pokusy něco říct a hodně nesrozumitelné "Čau".
Mamka: "Čau."
Eba: útěk z kanceláře na toaletu, histerický pláč hodně hodně dlouho. Návrat k počítači, pláč, absolutní nekoncentrace na práci, pláč, pláč, odjezd domů, pláč, výčitky…
Kdybych se na ni a na Čírtě došla dopoledne podívat, kdybych jen ten den neměla tolik práce, třeba by se to nestalo. Kdybych ji aspoň pohladila, když jsem ráno odcházela z domu. Měla jsem tak naspěch… Kdybych se jí celkově v poslední době víc věnovala… Kdybychom ji nechali vykastrovat, jakmile to bylo s koťaty jen trochu možné, třeba by se s tím zrzavým tulákem už nezahazovala… Kdyby kdyby kdyby…
Oči mě pálí, na nose hejla, horní ret odřený od neustálého smrkání…
Výčitky jsou absolutně zbytečné, neopodstatněné. Vím to a přesto se jimi sžírám. Nelča byla zvyklá být venku celé dopoledne, klidně i celý den, nikdo se na ni chodit dívat nemusel. Když se mrouskala poprvé, taky se nic nestalo. A to byly její touhy mnohem větší. A pocity zanedbávání se dostaví snad vždy, když ztratíme někoho blízkého. Přesto ta "kdyby" nemůžu pustit z hlavy. Přesto to nedokážu přijmout jako realitu.
Pořád čekám, že odněkud vyleze s tím svým flegmatickým výrazem říkajícím: "Co brečíš, citlivko?"
Chránila jsem ji před všemožnými nebezpečími. Zrovna o víkendu jsem ji v panické hrůze odháněla od zraněné sršně. Je toho tolik, co se jim může stát. Něčemu se zabránit dá, něčemu těžko. Zabránit prasatům a sviním (promiňte!) v nabušenejch bourácích projíždět naší vesnicí můžeme jen těžko. Ale kdybych to prase, které to udělalo mojí berušce, dostala do rukou, asi bych sama sebe překvapila. Už by nezůstalo jen u skrývané nenávisti, jako když mi bývalí sousedé otrávili kocourka. Tenhle by to schytal!
Rok byla mou nejvěrnější společnicí, skvělou kamarádkou, holčičkou mazlivou. Fyzické šrámy mi po ní nezůstaly žádné. Ty na duši, ty jsou po téhle ztrátě sakra hluboké.
Nelí, ať jsi teď kdekoli, snad je tam bezpečněji než v našem zas----- světě plném nástrah!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ada Ada | 14. června 2006 v 21:55 | Reagovat

Ebi...je mi to moc líto. Vím, jak ti je, každé zvíře jsem pokaždé hrozně obrečela, jakkoli mi bylo jasné, že tím nic nezměním. Kdykoli míjíme nějakého tvorečka, sraženého autem, trne mi v zádech. Tohle se (bohužel) stává. Posílám virtuální objetí. A pořádně pevné...nestačí to, já vím. Některé jizvy se hojí za dlouho. Hodně dlouho. Mám tě ráda.

2 Eba Eba | 14. června 2006 v 22:01 | Reagovat

Adu, děkuju. Zas bulim, ale pomohlo to. Když už tu není nikdo, kdo by mě objal reálně, tak aspoň takhle.

Já tebe taky...

3 Jirka* Jirka* | Web | 14. června 2006 v 23:12 | Reagovat

dovolím si připojit se...nereálně...

4 tee33 tee33 | Web | 15. června 2006 v 0:46 | Reagovat

Je mi to líto...

5 Eba Eba | 15. června 2006 v 6:45 | Reagovat

Děkuju vám. Nechtěla jsem vás přivádět do situace, v níž se sama ocitím tak nerada. Chtít někomu pomoct v těžký chvíli, ale netušit co říct, co udělat.

Ale pomohlo mi už to, že jsem to mohla napsat. Díky, že to čtete a píšete.

Už je to lepší. Čírtě mi nedovolí se dlouho kabonit. Dneska se mnou spalo na polštáři. Ale stejně na to pořád myslim. Jak to asi bylo, jestli jí to bolelo. A kterej hajzl ji přejel...

6 Jája Jája | 15. června 2006 v 11:07 | Reagovat

Ale Ebi, to mě tak hrozně mrzí!!! Náš táta brečel i když nám umřelo morče. Čím větší to zviřátko je, tím je to horší. Ach jó, co mám psát. Nebuď smutná, alespoň přivedla na svět takový krásný kočičátka...

7 Eba Eba | 15. června 2006 v 12:00 | Reagovat

Já vim. Víš, jak mě to teď mrzí, že jsme si nenechali i Adélku? To byla povahou Nelči věrná kopie... Ještěže to Čírtě čírťovatý jsme nikomu nedali. Ach jo.

8 Urami Urami | Web | 17. června 2006 v 17:35 | Reagovat

Nemám ráda smrt zvířat. A už vůbec ne mých zvířat...!Chjo....

9 od od | 29. června 2006 v 17:48 | Reagovat

umrela matka, do hrobu dana, siroty po ni po ni zustaly... Receno slovy klasika. Jsou i horsi tragedie.

10 cecilka cecilka | Web | 8. května 2007 v 12:57 | Reagovat

ano jsou..ale tragédie je i smrt zvířat a o to ještě větši,když je milujeme..Nám před měsícem taky přejeli kocourka..Bydlime zase pred vlakovou trati a clovek by rekl,ze hluk z vlaku by je mel vydesit..asi ne..nemam srdce zbirat to rozjete a jit to zahrabat..nemam na to..musela to udelat mamina..jsem slaba :( hodne stesti!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama