U čtyř "R"

13. května 2006 v 23:46 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Určitě jste si mysleli, že jsem s dovolenou konečně dala pokoj. Se Sarah a její rodinou jsem se rozloučila a otravovat vás tu s referováním o zpáteční cestě vlakem by byla čirá drzost. Přesto až tenhle článek je skutečnou tečkou této rubriky. Možná napořád, možná jen na hodně dlouho, než se zase, ovšem pokud vůbec, s pěti hvězdičkami střetnu. Teď nám zbývá poslední noc a den. Takže:
Sedím v taxíku, ubrečená, smutná nesmutná, veselá neveselá. Osm hodin večer. Taxík jede všelijak, jen ne tou správnou cestou, zdá se mi. Nekonečná jízda. Už chci být u nich. Přivedou mě na jiné myšlenky, tím jsem si jistá. Nati mi ještě do Švýcarska psala, že k nim večer přijdou na večeři její bratr s přítelkyní. A že bude pizza. Kdo všechno na mne tedy čeká? Roman, původem Čech, už dlouho Němec, jeho žena Renate - Nati, syn René, fenka pyrenejského ovčáka Ronka a Natin bratr B., jeho partnerka S. (nevím, jestli by si přáli, abych uváděla celá jména) a jejich bígl Lisa. Na tak malý domeček celkem početné osazenstvo.
Řidič sice má v autě GPSku, ale připadá mu asi zábavnější pokoušet se trápit můj orientační smysl (mimochodem ničím takovým nedisponuji). Lovím z paměti všechny možné ulice nacházející se v blízkosti té kýžené, než řidiči jedna z nich zní povědomě. Zdálo se to být sice beznadějné, leč přece jen se mu podaří dopravit mě k cíli. Platím a jen s lítostí zaokrouhluji požadovanou sumu. Béřu svou snad kameny naplněnou cestovní tašku, v kapse šmoulám připravenou mlsku pro Ronku. Na rty se mi loudí úsměv. Protáhnu se kolem Natina veteránka Felixe a už mačkám zvonek. Okamžitě mi odpovídá dvojí psí štěkot. Renek otevírá dveře, vítáme se. Zároveň lovím z kapsy psí pamlsek. Ronka mi ho okamžitě slízne z dlaně. Pamatuje si na mne. A já jsem se tak bála, že už zapomněla. Skáče na mě, štěká, ocásek si samým vrtěním div nevyvrtí. Jdu dál - do místnosti jsoucí jídelnou a pracovnou zároveň. Tady už mě vítají i zbylí přítomní. Nati mě objímá, ještě pusu na přivítanou. A jde se jíst. Bavíme se úplně normálně. Jsem ráda, že se hned nevyptávají, jaké to bylo a jak jsem se měla. Jsem jim za to vděčná. Vodopády otázek si ostatně hned zítra užiji stran babiček dost a dost. V tuhle chvíli mám pocit, skoro jako bych ani na žádné dovolené nebyla. Jako bych sem na večer přijela jen od své hostitelské rodiny. Však to tak bylo tolikrát! Dnes ale ne. Dnes nejsem ta, co pracuje jako Au-pair v Hamburku a sem utíká za odpočinkem. Jsem už jen bývalou Au-pairkou, která neví, co si počít s pouhými dvaceti dny dovolené ročně a koho v těch vzácných volných dnech navštěvovat, když těch, jež by chtěla vidět, je tolik. Po jídle se nemohu rozhodnout, zda si povídat s Nati a Romanem, utužovat svůj vztah s Ronkou, nebo se bavit s Renkem a nechat si od něho ukazovat jeho nejnovější amatérská videa. Nakonec stihnu od všeho trochu.
Už je pozdě, když se B., S. a Lisa loučí. Zítra se ale ještě uvidíme. Pojedeme společně metrem do centra a přidají se k nám taky Natini rodiče. Jsou v poledne všichni pozváni na nóbl oběd. Jeden jejich společný příbuzný slaví narozeniny.
Ráno tedy na sebe moc času nemáme. Snídám sama, má tři člověčí R si připravují žaludky na polední posvícení a oblékají si to nejlepší ze svých šatníků, čtvrté - psí - R nastalému zmatku s odstupem přihlíží. Renek si bere Romanův svatební oblek! Cítí se sice trochu nesvůj, je to poněkud jiné kafe než ležérní hiphop-oblečení, na jaké je zvyklý, ale vážně mu to sekne. Loučím se s Ronkou, dušenkou mojí chlupatou, a slzy nemusím potlačovat asi jen proto, že jsem si svoji přítomnost tady sotva stačila uvědomit, že jsou všechny události posledních dnů ještě tak čerstvé a nevstřebané.
Před domem čekáme na ostatní. Natini rodiče jsou milí. Někdy vám tu povyprávím, jak jsme se poznali. Vskutku podivně úsměvná historka. Teď už mne vítají téměř jako vlastní vnučku. Za chvíli dorazí i S. a B. Všem to moc sluší a já, i když je naprosto normální, "všední" neděle, si mezi nimi připadám jako buran stejně jako na první večeři v Arose, o níž jsem psala tady. Což o to, kdybych měla na nádraží nastoupit do vagonu první třídy, snad bych ještě uvažovala o slušivém kostýmku a elegantních lodičkách. Jenže to si my, chudá mladá nedoštudovaná písklata, nemůžeme dovolit. Proto své přátele doprovázím v pohorkách, džínách, s batohem na zádech. Jedeme všichni na hamburské hlavní nádraží. Odtud už mne doprovází jen Nati, Roman a Renek. S ostatními se rozloučím. Půjdou napřed do hotelu, v němž se oslava pořádá. Nati se se mnou ještě dívá, odkud a v kolik hodin přesně můj vlak pojede. A pak se loučíme. Zase na mne leze smutno. Utěšuji se jen myšlenkou, že právě za nimi se příště do Hamburku podívám, začátkem července. Naposled se ohlédnu. Mizí mi z dohledu. A já mám ještě více než hodinu času do odjezdu svého vlaku. Garpa jsem ve Švýcarsku dočetla. Zamířím tedy do knihkupectví-časopisectví přímo v budově hlavního nádraží a děkuju (komu vlastně?) za to, že alespoň tady je v neděli těch pár obchůdků otevřených. Kdekoli jinde ve městě by mi pravděpodobně neprodali ani housku. Mám v plánu koupit si časopis. Jenže i když mezi regály procházím jako tygr sem a tam, nemůžu najít nic, co by zaujalo mne a mou peněženku. Za čtivo jen na těch pár hodin ve vlaku - jindy bych se k časopisu tak jako tak nedostala - se mi nechce utratit víc než dvě eura. Nepochodím. Výběr je tu obrovský, přesto nic nenalézám. Zastavím se tedy u stánku s květinami, abych se s mamkou a s babičkami mohla přivítat posly jara. Pro maminu tulipány, pro bábinky narcisy. Tak, to bychom měly. Projdu pak, abych zabila čas, ještě několik obchodů, než se opět vrátím do knihkupectví a tentokrát nalézám - z nouze ctnost. Společníkem na cestě domů mi bude časopis Woman. Kdo ví, ale cokoli, co by mne mohlo zaujmout víc, je, jak by Němci řekli, schweineteuer. Nakonec si obstarám misku salátu s tropickým ovocem a vydávám se vlaku vstříc.
Tady můj horský zasněžený příběh končí. Sníh roztál, zpoždění vlaku nehrozí. V kupé se mnou nikdo zajímavý nesedí. Takže tečka. Tečka za příběhem, tečka za vyprávěním, tečka za rubrikou. Jedna velká kulatá černá
TEČKA.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ada Ada | Web | 14. května 2006 v 17:57 | Reagovat

Ach jo.Až ti na mě padlo stýskání...po cestování,po kamarádech,co se mi nějak rozutekli (a nejlíp do ciziny),a tak...moooc dlouho jsem nikde nebyla.A to mám divadelní prázdniny...Herec,když nehraje,maká na brigádě,aby neumřel hlady.:)O loutkohercích platí totéž.Jo a orientační smysl? Ehm...co to je?:)

2 Eba Eba | 14. května 2006 v 19:39 | Reagovat

Adu, o orientačním smyslu často přemýšlím. Jaké to vlastně je, mít ho. Proč jsem si dělala řidičák, když sama stejně nedojedu nikam, kde to neznám, etc.

Toho volna taky moc nemám. Dvacet dní, nevim nevim, kdybych si taky někdy tu dovolenou nemohla "nahradit náhradním volnem", byla bych asi brzo nucena dát výpověď. :) A kdyby mě tihle přátelé nepozvali, taky bych se těžko někam dostala. Všechno mi zaplatili, víš. Jediný, čím jsem jim to mohla oplácet, bylo hlídání dcerky. Chybí mi strašně. A to nejhorší je, že  tvoji přátelé, jak píšeš, se rozutekli sami. Na tom si nemáš co vyčítat. Já si vyčítat musím. Přijela jsem, získala si je, měla je ráda, po roce odjela a všem zbyly jen oči pro pláč. Včetně mě. Svět je sice malej, ale ne zas tak malej, abysme se nemuseli postrádat :-/

3 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 20:42 | Reagovat

Jak si mohla pomyslet na to, že na tebe ten pejsek zapomene? Ne, ne, ty maj šílenou paměť na lidi. Nedávno mě jeden překvapil, byli jsme na návštěvě u známých, které ani neznám, ale jejich pes se ke mě nějak měl... Vyšlo najevo, že naposledy jsem u nich byla jako škvně a s čoklíkem si hrávala... Teda jak si na tohle pamatuje... :))

Jaká byla úroveň toho časopisu? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama