Moje Všehochuť

22. května 2006 v 22:32 | Eba |  Evoloviny
Nějak se mi v práci nahromadila hromada papírů. Nemám to ráda, když se hromady hromadí, ale nejsem sto tomu zabránit. Což o to, nejsem žádný nepořádník. Sice mne nevyvede z míry souvislá vrstva prachu spokojeně si odpočívající na veškerém mém nábytku - v oprávněném přesvědčení, že se stejně hned zas usadí jiná, zvlášť když je náš dům stále ještě napůl staveništěm, ale mám ráda, když jsou věci na svém místě, nebráníce tak mým interiérově-designérským snahám. Jenže s těmi papíry to je jiná. Ty vlastně ani své místo nemají. Kolegové je nenápadně šoupou ke mně, když sami nevědí, co s nimi. Z části dokumenty staré několik let, o nichž nikdo není schopen říci, jestli je ještě budeme potřebovat, částečně aktuální dokumenty, jež se staly obětmi mých překladů, a já netuším, jestli jsou to pouze kopie originálů, tištění sourozenci svých elektronických bratrů, nebo skutečné originály, jejichž vyhozením bych zapříčinila katastrofu. V neposlední řadě jsou to reklamace, jež nikdo nechce více vidět, ale vyhodit je taky nelze. Nechybí ani cenové nabídky firem, s nimiž možná vůbec spolupracovat nebudeme, ale vždycky je tu to hlodavé "co kdyby...". Malinko mě utěšilo zjištění této škatulkovatelnosti oněch zapeklitých papírových hromad. Vyzvedla jsem si ve skladu jeden pořadač a několik zakládacích desek a jala se papíry třídit. Překlady, reklamace, letité tabulky, letitá schémata, cenové nabídky, obchodní dopisy a tak dále a tak dále. Každá kategorie dostala svoje desky a svou "jmenovku". Konečně už vím, kam s tím élentem.
Nakonec jsem na hřbet pořadače krasopisně a velkými písmeny napsala "VŠEHOCHUŤ" a pod to titěrně "eva", a založila jej k ostatním pořadačům. Rozumějte, psát příjmení by nemělo smysl. Němečtí kolegové a nadřízení jej stejně neznají. Je pro ně moc složité, jako každé jiné české příjmení. A kdybych na hřbet připsala třeba ještě něco jako "Buntes Allerlei" nebo "Mischmasch", pokus o překlad a osvětlení obsahu, jako to činíme se všemi ostatními pořadači, spletla bych je spíš ještě víc.
Odmítám se zabývat myšlenkou, že jednou stejně budu já (nebo v lepším případě za pár let někdo úplně jiný) muset většinu těch papírů roztřídit znovu a tentokrát už opravdu rozhodnout:"Vyhodit či nevyhodit?"
Mám teď svou Všehochuť, a to je hlavní. Nejvíc mě na ní baví, že o ní zatím nikdo neví. A že způsobím oním názvem kapánek zmatku v hlavinkách svých kolegů, když uzří tak nepořadačový název mezi všemi těmi fádními pořadačovými, tak, jako oni ten zmatek způsobovali mně se všemi těmi na mém stole se hromadícími hromadami.
Možná si i doma zřídím takovou Všehochuť, symbol uspořádaného nepořádku a zkrocených papírových koní. Však by to ocenil nejeden můj šuplík.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chronikarka Chronikarka | Web | 23. května 2006 v 1:34 | Reagovat

A ja se s takovouhle vsehochuti taky budu brzo potykat. Asi vsechny ty serepeticky vyhodim, protoze vozit je zpatky do Cech? Na co? Jenomze ja se tak strasne nerada veci vzdavam... Ouvej, ouvej, ja si asi jeste neco "vytrpim" :o)!!!

2 Jája Jája | 23. května 2006 v 7:02 | Reagovat

To už je úděl nás "nových". Taky jsem si tím prošla. Poprvý v Muzeu a pak i tady. Ostatní ty kupičky pořád jen někam přesouvaj, aby to vypadalo uklizeně a ten konečný verdikt vyhodit/nevyhodit zbyl na mě. Jenže s každým papírem musíš lítat za někým zodpovědným a pořád se ptát jestli tenhle můžu.

Nevím, jestli tohle znáš (Zapomenuté věci zapomenutého génia), ale teď si alespoň můžeš říct: Mám tu pěkný Cimrman :)))

3 Eba Eba | 23. května 2006 v 8:28 | Reagovat

Chronikarka: Vůbec ti to nezávidim. Tenkrát bych z Hamburku asi všechny ty věci neodvezla, kdyby děda čas od času tím směrem nejezdíval. A i pak jsem vlakem zpátky táhla obří kufr, pomáhali mi ho sundat z regálu nějací dva Holanďani a podezíravě se mě ptali, jestli v tom nevezu mrtvoly. Odpověděla jsem, že ne, že je to rok mýho života :)

Jája: No jo, jenomže tady ani nikdo není kdo by byl schopen to objektivně posoudit. Kolegové jsou služebně mladší než ty dokumenty :) Ale stejně je to fajn, mít tu teď ten Cimrman!

4 tee33 tee33 | Web | 23. května 2006 v 10:12 | Reagovat

Hm, tak se tu tak koukám kolem sebe a přemýšlím... Neměla bych taky vytvořit Všehochuť? I když mně by asi spíš stačil šanon Tendery, o kterých jsme přemýšleli :)

Co se zbavování vlastní minulosti týče: učím se si toho za sebou táhnout so nejméně. Něčeho se asi nikdy nezbavím (jako těch mailů s tatisem z mých Vzpomínek), něčeho jiného už jsem se zbavila a s úlevou zjišťuju, že mi to až tak moc nechybí. Velká čistka proběhla při stěhování. Jakou svou velkou zabvovací se výhru považuju vyjození svého slavného poháru z roku... 1996. Nejdřív ho O. z poličky v pokoji přesunul na záchod, že prý se do něj dobře odkládají noviny ;), a pak už jsem ho já přesunula s trochu nejistým pohledem a pocitem do popelnice.

Stejně byl pěkně ošklivý!!! :)) A ani mi nechybí...

5 tee33 tee33 | Web | 23. května 2006 v 10:14 | Reagovat

A jinak, včera jsem se začetla do tvých 5*... a těžko se mi odtrhávalo. Vůbec se Tvoje psaní hezky čte :) A obrázky zvedají náladu :))

6 Eba Eba | 23. května 2006 v 10:26 | Reagovat

Juu, to se to pekne posloucha... Je to hezky povzbuzeni a z jisteho neprozraditelneho duvodu prave dneska pomaha mnohem vic nez jindy. Dekuju! Rada lidem zvedam naladu.

No a... se zbavovanim to neumim. Kdepak. Jsou chvile - velmi vzacne, kdy me to popadne a spoustu veci vidim jako zbytecnosti. Jenomze to hlodave "Co kdyby..." :) Nejhosi jsou zbytecne darky. Tech se zbavuje tezko, protoze co kdyby si darce jeste nekdy vzpomnel a zeptal se: "Jee, kde mas vlastne toho velkeho keramickeho slona, co jsem ti tenkrat dala k svatku?"

7 Ada Ada | Web | 23. května 2006 v 11:28 | Reagovat

Jejda...až Ti mi přejel mráz po zádech. Já až budu jednoho krásného dne nucena  roztřídit to moje skladiště, nejspíš si mě hned vzápětí odvezou do Bohnic. Nedávno jsem doň musela hrábnout, abych našla tu pitomou obálku se zbytkem drabbles a osypala  se hrůzou, co všechno na mně vypadlo...(na taky-blogu ještě poreferuji, ledacos vážně stojí za zamyšlení, zda do těch Bohnic opravdu nepatřím:)) Jo a dárky...Hrdě přiznávám, že jsem dosud majitelkou všech ohavných jakože keramických blbinek, darovaných bráškou. Ale mám je v krabici. Hluboko.

8 tee33 tee33 | Web | 23. května 2006 v 17:05 | Reagovat

Někdo mi říká, že jsem tvrdá a bezcitná. Dárky, co se mi nehodí nebo nelíbí, zůstanou obvykle maximálně rok. Jednak většinou dostávám dárky, co se mi i hodí i líbí, protože od lidí, kteří mě dost neznají, většinou dárky nedostávám. Ale taky se všude oháním tím, jak mám ráda minimalismus. A za ten se skryje vyhození lecčeho, zvlášť když člověk alespoň občas vyhodí i něco svého doopravdy. Tím se pak krásně argumentuje.

9 Eba Eba | 23. května 2006 v 21:59 | Reagovat

Ada: Snad by ti v Bohnicích aspoň ponechali přístup k internetu :) Taky mě to čeká, někdy. Teda Bohnice snad ne, ale úklid, třídění, hrabání se v minulosti, rozhodování, vyhazování. Tvrdě se kousnout do rtu, přimhouřit oči, povolit sevření prstů a nechat padat minulost nenávratně do... odpadkového koše?! Netěším se na to ani trochu. Mamina je opačný extrém. Snad mi v tom pomůže. Jindy mi tohle její vyhazovačství bylo spíš na obtíž :)

Tee: Obdivuju a závidím. Takhle jsem svoje okolí nezpracovala. Nemají mě za minimalistku ale spíš  za serepetičkářku. Možná mají strach o moje zaměstnání. Třeba jim za to budu jednou ještě vděčná, že si budu moct otevřít vetešnictví :) Ale mám i pár slonů, kterých si vážím. To zase jo. Památka na dědu třeba. Toho se nejde zbavit. Ale ani nejde zařadit do žádné Všehochuti. Snad jedině do šanonu jménem Život...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama