Rolbou nahoru na horu, fondue a zase dolů

5. dubna 2006 v 21:09 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Sešli jsme se před šestou na recepci a vydali se za sněžnou rolbou. Nestála od hotelu daleko, museli jsme jen kousek do kopce. Přesto se Kiře ale moc nechtělo. Měla náročný den, vyčerpal ji. Přitom se tak těšila. Teď by si nejradši místo do rolby vlezla do postele.
Pohled zpátky na hotel byl ohromný. Alpy hořely. Alespoň Jürgen to tak nazval. Už se šeřilo, sluníčko osvětlovalo jen vrcholky hor a ty se tak zbarvily do ruda. Byla to nádhera.
Rolbička to byla malinká, červená. Vpředu měla kabinku pro řidiče a pro dva spolujezdce, vzadu pak budku s lavičkou lemující zevnitř tři její stěny. Spodní část budky byla dřevěná, tu vrchní tvořila jen plachta napnutá na železné konstrukci. Sarah vzala obě děti do přední kabinky, aby z výletu měly co nejvíc. Já a Jürgen jsme zamířili do zadní budky. Sotva jsme se do ní vešli. Asi desítka už teď opilých Švýcarů byla rychlejší než my. A podle všeho měli v plánu se nahoře ještě pořádně dopít. Udělali nám ještě trochu místa, ne ale moc. Lavička byla zatraceně studená a klouzala. Když byla sjezdovka, po které jsme právě jeli, příliš strmá, sjížděla jsem po lavičce, vlastně spíš pryčně, níž a níž. Celou cestu na nás sedal štiplavý sněhový prach. Pás upravující sjezdovku jej na nás posílal v každém okamžiku. Nejvíc to odnesl Jürgen, na něhož zbylo místo hned u východu z budky, a naproti němu sedící alkoholem opojený Švýcar. Budka totiž měla jen asi necelý metr vysoká odklápěcí dvířka na zadní straně, která se musela před jízdou pořádně zajistit. Jinak si dovedu představit, že kdyby se při jízdě otevřela, poznali bychom tváří v tvář tvrdost nočním chladem zmrzlého sněhu. Díky otvoru širokému tedy asi dva a vysokému jeden metr měl sněhový prach dostatek prostoru k proniknutí do kabiny a ulpění na bundách, čepicích i tvářích lidí sedících k otvoru nejblíž.
Cesta ale netrvala dlouho, rolba zastavila a my byli vypuštěni ven jako ovce z kotce. Holky byly z jízdy poněkud vykulené, Eva předtím trochu brečela, když si všimla, že papa nesedí v kabince s ní, ale vzadu mezi těmi pobudy. Tam nahoře nestála jen jedna horská chatička. Stavení tu bylo několik, jedno ve tvaru obřího indiánského týpí, vycházela odtud hlasitá hudba. Byl tu taky plácek se spoustou lehátek na opalování. A ještě několik chatiček. Následovali jsme Švýcary do týpí v domnění, že se vyznají. To asi ano, jenže naše záměry nebyly tak úplně společné. V týpí to vypadalo děsivě. Hlasitá hudba, místo vzduchu tu zbyl už jen cigaretový kouř, ze všech stran hlaholili švýcarští štamgasti a němečtí turisté. Jürgen se u baru rychle na něco zeptal a už nás gesty vyháněl ven. Tady bychom se fondue sotva dočkali. Vedl nás k chatičce opodál. Vypadala útulně, voněla a zdaleka nebyla tak hlučná. V klidném koutku byl už pro nás prostřený stůl. Objednali jsme si na zahřátí mátový čaj, já a Kira. Eva ho uzmula nejdřív Kiře. "Pila" ho lžičkou a vztekala se, když jí máma chtěla pomoct. Všechno jen sama, sama, sama. Za chvíli už v hrnku neměla nic. Polovina obsahu putovala zřejmě zdárně do jejích pidiúst, druhá polovina na její svetr. Dožadovala se ale dalších tekutin. Nabídla jsem jí ze svého. Tímhle tempem jsme pak během večera objednávali čaj ještě asi třikrát.
Počátečního klidu jsme si ale moc neužili. Chvilku po nás se do chatičky dostavila početná rodina, kterou jsme znali už z hotelu. Nepodařilo se nám přesně určit, ani podle řeči, ani podle vizáže, odkud pocházejí. Byli ale všichni tmavovlasí a dětí měli bezpočet. A hlavně byli neskutečně hluční. Děti se neustále hašteřily, přitom byly mnohem starší než naše holky. Jürgen jen doufal, že jim brzo donesou jídlo a oni zmlknou. Smáli jsme se nejdřív téhle představě, ale ono to tak vážně bylo. Jenže sotva se přežvykující famílie utišila, dorazili k protějšímu stolu naši přátelé z rolby. Mohl nás svou přítomností vůbec poctít ještě někdo horší?
Na rozjezd jsme si dali zeleninový salát, dohodli se se servírkou, aby ve fondue kvůli dětem nelili žádné víno, a těšili se. Chutnalo skvěle. Spořádali jsme ho celý kotel. Eva dostala radši párek. Fondue jí sice bavilo, napichovat kousky chleba na vidličku, máčet je v té divné hmotě, rozpitvat je na talíři, strčit do pusy a - zase vyplivnout. A nechat ležet na talíři. A zase znova. Napíchnout nový kousek, namočit, vše znehodnotit. Bavila se báječně, ne tak asi její žaludek. Proto ten párek.
Servírka byla milá, jen její hlas o ní prozrazoval, že je buď silná kuřačka, nebo rozená Tina Turner. A táky tak zvlaštňé mlůvila, vyslóvóvala dlouzé slábiky, ktére jsou ódjakžíva kratke a náopák. Jürgen ji pak na zpáteční cestě ještě vyzpovídal. Jela s námi rolbou zpátky. Švýcarská partička naštěstí ještě zůstala přikována půllitry s pivem tam nahoře, takže jsme se tentokrát o rolbu dělili jen s onou komicky artikulující servírkou a její kolegyní. Zvláštní to představa, že rolba je pro ně prakticky druhem prostředku hromadné dopravy osob, jako pro normálního smrtelníka autobus nebo vlak. Vždyť s ní tam nahoru jezdí skoro každý den.
Od rolby k hotelu se nám šlo podstatně lépe. Sníh křupal pod nohama jako pudinkový prášek a měsíc nádherně svítil. Odsud shora vypadal mnohem větší a kulatější. Skoro se na něj nešlo podívat, jak bylo jeho světlo oslňující. Sarah ho pro mě vyfotila, když jsme jednou večer z balkonu jejich pokoje vyhlíželi Jürgenova trenéra. Měl s kamarády absolvovat noční sjezd v neupraveném hlubokém sněhu. Nepovedlo se mu ale dodržet slíbený čas, takže se nám dostalo podívané opravdu jen na ten měsíc. Sářin fotoaparát se pak ale rozbil, tak není jisté, jestli se fotky podaří zachránit.
V hotelové hale jsme si pak dali ještě něco k pití a spřádali plány na další den. Snídat budu sama. Kira si na poslední ráno přála snídani do postele. Nabídli mi to samé udělat taky. Jenže mě se ta představa postele plné drobků a fleků od marmelády jaksi příčila. Vychutnám si snídani pěkně sama u stolu, pak si sbalíme věci, odevzdáme je poslíčkům a podnikneme před odjezdem z Arosy ještě něco vpravdě velkého a hlavně vysokého
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eba Eba | 5. dubna 2006 v 21:12 | Reagovat

Mrzí mě, že se mi teď písmo barví do černa a jen sem tam se najde světlé místečko. Nemůžu s tím nic dělat. V nastavení jsem nic neměnila. Spíš mám pocit, že má blog.cz v posledních dnech jakési technické potíže. Přežijme to ve zdraví, přejme brzké uzdravení a vydržme ty černé chvilky :)

2 Jája Jája | 6. dubna 2006 v 12:12 | Reagovat

Jéžiš, ještě, že se to neděje i mě, na tom černým podkladu by černý písmo asi moc nevyniklo :)

PS Jela jsem dnes autobusem s Koci. Vyprávěla mi zajímavé věci, ale to ti povím až ... co třeba za týden? 15.4. hodilo by se?

3 Eba Eba | 6. dubna 2006 v 12:22 | Reagovat

Hmmmm, velokonocne naladena navstevicka. To zni hrde. OK, ukuchtim ty testoviny. A budu se tesit.

4 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 20:26 | Reagovat

téda dost mě láká se v tom taky svést :) a ještě víc slyšet tu servírku zpívat...nebo aspoň mluvit :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama