Nádhera shora

10. dubna 2006 v 0:02 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Nemohla jsem spát. Pořád se mi zdály roztodivné sny. Při otevřeném okně jsem se třásla zimou, když jsem ho zavřela, bylo mi hrozné horko. Možná jsem byla nervózní z cesty. Nejvíc mi ležel v žaludku můj cestovní pas. Na letišti v Hamburku si jej vzal k sobě Jürgen, abychom měli všechny doklady pohromadě a od té doby dlí - snad - v kapse jeho saka. Jenže jsem si na to celý týden nevzpomněla, abych se třeba zeptala. Až teď, těsně před odjezdem, mi to vytanulo v mysli a já trnula hrůzou, jestli mě místo letu letadlem zítra nebude čekat spíš "lítání" po českých ambasádách. Nedalo mi to spát. A pokud už jsem na chvíli zabrala, pletlo se mi do snů sáňkování s Evou, kreslení s Kirou a spousta nesmyslů. Taky jsem myslela na svoje hamburské přátele, k nimž se vydám, až v Hamburku přistaneme a rozloučím se se Sarah a její rodinou. V neděli ve čtvrt na dvě mi měl jet vlak domů. Docela jsem se těšila. I do práce. Což bude asi známka toho, že jsme si dovolenou řádně užila a odpočinula si i za ten pouhopouhý týden.
A po té nekonečné noci následovalo nekonečné ráno. Většinu věcí jsem si sbalila už večer, já blbec dochvilná, takže potom, co jsem si užila snídani sdílejíc stůl jen s gerberkou ve vkusné bílé váze, jsem se vrátila do pokoje a mohla se zabavit nanejvýš sbalením kartáčku na zuby. Nebylo co číst, nebylo čím si zkrátit dlouhou chvíli. Udělala jsem ještě pár snímků svého pokoje, abych mamince přiblížila, jak jsem se měla. Aby snad dodatečně neměla strach. Pak už jsem jen čekala na telefon. A byla pořád nervóznější kvůli tomu zpropadenému pasu.
Žádný telefon nezazvonil. Holky přišly - říct mi, že se sejdem před jejich pokojem za čtvrt hodinky. Popadla jsem tašku, batoh a šla s nimi hned. Neměla jsem už na co čekat. Jürgen měl můj pas opravdu u sebe. Takže lítat se bude vážně jen mezi Curychem a Hamburkem. Žádné ambasády. Ještě že tak.
Přišlo loučení s hotelem. Zavazadla převzal poslíček, doveze nám je včas na nádraží. Vlak odjíždí v půl jedné, do té doby máme ještě pár hodin čas na uskutečnění našeho plánu. Nad nádražím je lanovka. A vede až vysoko nad Arosu, na nejvyšší horu, jež vesničku obklopuje. Asi 2200 metrů nad mořem. Bylo ale nutno se na ni nejdřív tou lanovkou vyškrabat. Kabina byla narvaná k prasknutí. A nepříjemně se houpala. Málem nám ujela před nosem a byli bychom museli čekat na další. Ještě jsem se do ní ale vmáčkli. Byla jsem nalepená přímo na skleněné výplni dveří a mohla tak sledovat ubíhající sjezdovku. Pohled to nebyl hezký. Kabinka se houpala, necítila jsem se právě bezpečně. A ona se pohupovala pořád a pořád. Bylo slyšet nějakou holčičku, jak se ptá maminky: "Mama, warum tun wir uns so was an?" Těžko to přeložit doslovně, ta malá chtěla prostě vědět, proč dobrovolně podnikají něco tak nepříjemného. Jednou jsme museli přestoupit, vyjet po poslední části lanové dráhy. A octnout se na místě s naprosto odzbrojujícím pohledem, výhledem, rozhledem.Bylo vidět Alpy, Alpy a nic než Alpy. Obloha jasná, sníh, kam jen oko dohlédne. A bylo tu horko. Tomu říkám teplotní inverze. Hodně jsem fotila, ale z fotek nebylo nic. Sluníčko tu mělo takovou sílu, že je všechny přeexponovalo. Myslela jsem, že pomůže, když je trochu upravím pomocí počítače, uberu gama paprsky. Nepomohlo. Pokud foťák neměl jiný objekt k zaostření, jako třeba Evu a její rodinu, nejsou vrcholky hor vidět vůbec, a zbytek je zbarvený do modra, do fialova. A je to škoda. Ale hloubku toho pocitu tam nahoře, tu stejně žádná fotka nezachytí. Připadala jsem si naprosto titěrně, nicotně, chtěla jsem se klanět těm velikánům, obrům, krasavcům, dílům a zázrakům přírody. Chtěla jsem se sklonit před samotnou přírodou. Oči bolely. Z té krásy nebo z toho světla? Srdce plesalo. Ještě pár fotek, sýýýýýýýýýýr, Kiro, stoupni si mezi tátu a mámu, Evo, úsměv. A bylo na čase se vrátit. Dolů jsme měli kabinku lanovky jen pro sebe.Ostatní se samozřejmě rozhodli přemístit se dolů na lyžích nebo na prkně. Těžko říct, jestli je černá nebo červená sjezdovka stravitelnější na lyžích nebo z lanovky. Dívat se na tu černou, vražedně strmou, jak se pod námi ztrácí, to nebylo něco, co bych chtěla zažívat každý den. Ale patřilo to k tomu, čehož jsme mohli být součástí tam nahoře. A to stálo za to.
Poslední sbohem, Aroso. Ráda jsem tě poznala, ráda jsem byla tvým hostem. Sbohem Kulme, hotele luxusu, voňavých orchidejí, usměvavého personálu. Děkuju za ten týden, kdys jsme se mohli nechat rozmazlovat v tvé náruči. Asi se teď nějakou dobu neuvidíme, ale nezapomenu na vás. Teď musím zpátky tam, kam patřím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 20:31 | Reagovat

to byl jenom týden?? No teda každopádně byl pořádně nabitý, a nedokážu pochopit, jak sis mohla při tomhle odpočinout :) Ale asi jo, to moje každoroční povalování u moře má uplně všechny možné důsledky, jako spálená záda, písek úplně všude na hodně dlouho atd, ale odpočatá se opravdu necítím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama