Malý krůček pro kočičku, velký krok pro kočstvo

14. dubna 2006 v 10:09 | Eba |  Muckoviny
Čekali jsme to už každým dnem. Měla jsem podezření, že mucka dokonce přenáší. Obavy z nedonošených koťátek jsme tedy rozhodně mít nemuseli. V posledních dnech byla širší než delší.
Včera jsem přiša domů z práce po čtvrté. Sháněla jsem se po mucce ve skleníku. Byla rychlejší než já. Přiběhla mi naproti podobna svým chováním spíš psu vítajícímu svého pána. Nejde mi do hlavy, že mě tak na dálku bez vizuálního vjemu pozná. Vždyť do zahradnictví přijde denně tolik lidí. Jak může mezi všemi těmi kroky rozpoznat právě ty mé? Zamňoukala na přivítanou a možná taky trochu na vyčtenou. Otírala se mi o nohy jako vždycky. A vedla mě domů. Babiička mě varovala, že kočka celý den neví, kam by se vrtla. "Tak to už to na ni asi jde, babi." Teď ale věděla moc dobře, kam chce jít.
Ani se nenajedla, i když naposled měla ráno. Hned zamířila do mého pokoje a schoulila se za postelí. Ne právě ideální výběr místa pro dovršení březosti, tuším, ale pokud se tak rozhodla, nedá se nic dělat. Dala jsem si pár maminčiných bramboráčků a pokračovala ve svěm projektu lamp z vrbového proutí. Pochlubím se, až dílo dokončím.
Mucka se mezitím několikrát přesunula. Nejdřív honila moje proutky, pak si vyskočila na křeslo, zas na zem, potom ještě o kousek dál. Ale byla klidná a nepřestala ani na chvilinku příst. Dávala najevo vděčnost za každé pohlazení.
Další den měla přijet Jája. Ve středu měla narozeniny, rychle jsem pro ni zabalila dárek a začala s přípravou domácích těstovin podle Jamie Olivera, abych ji mohla náležitě pohostit. Před sedmou přijela teta a přivezla proutěný koš, který si před lety vypůjčila pro svého boloňského psíka (boloňskou fenu). Tehdy došlo ale jen na falešnou březost, Sisinka v košíku kojila jen plyšovou hračku. A protože takovým obdobím prochází několikrát do roka, koš u nich zatím zůstal. Březost naší Nelinky ale nebyla falešná ani trochu a teta naštěstí ten den už na koš nezapomněla. Právě včas. Mucka si do něho hned lehla a spala a předla dál. Já jsem se zatím vrhla do druhé fáze svých těstovin. A najednou vidím mucku, jak opouští koš i můj pokoj, v chodbičce se zas svalí na zem, břicho se jí stáhne v křeč a na koberec vystříkne pár kapek plodové vody. "Maaaaaaaaaaamíííííííííí, mucka rodí!!!"
Přenesly jsme ji opatrně zpátky do koše. Neprotestovala. Musela jsem doválet ty zatracené nudle. Mamka mě z pokoje informovala. Když už koukala hlavička, přiběhla jsem k ní. Nudle sem nudle tam. Ještě jedna kontrakce a tělíčko bylo venku. Schoulený váleček obalený blánou. Jak tam tak Nelinka ležela, v košíku, celá vykulená, vyjevená z toho malého klubíčka, vybavila jsem si Čapkovu Dášeňku a představila jsem si, jak teď asi mucčiny instinkty napovídají jí, co dělat. "Tak, Nelíčku, teď si hezky lehni, trochu to zabolí, pořádně zatlač, no vidíš. Teď to malé hezky olízej, ať se může nadechnout. Pořádně, jen se neboj, musíš ho z té blány přece vyprostit. Tak, teď odkousni pupeční šňůru. No, to je to dlouhé, co ho spojuje s placentou. Výborně. A teď to všechno sněz a dej malému napít..." Budu si tu knížku muset brzo zase přečíst. Ze sentimentu.
Kotě je to černé, silné, zdravé, s bílou náprsenčičkou a mamina tvrdí, že má kuličky. Předběžně dostalo jméno Mikeš a necháme si ho. Když si je mucka ještě nosila v břiše, nepřipadalo pro maminu ponechání kotěte v úvahu. Nechat dvě, rozdat, hotovo. Mami, mami.
Teď z ní vypadlo bez mučení, že kocourek zústane u nás. Sotva jej mucka očistila, přišly další kontrakce. Další kotě je zrzavé. Ale barvička je to hezká. S mléčným nádechem. Kuličky tentokrát mamka nenašla.
Vrátila jsem se k těstovinám, vyválet, nakrájet, nechat sušit na zítra. Umýt nádobí a hurá zase k mucce. Třetí kotě si dalo víc na čas. Černobílé. Kuličky mělo. Bílá maska, ornament na lopatkách, bílé tlapky a myslím, že taky uši. Zbytek černý. Zabarvením podoben krávě. Myšleno ale jen v dobrém.
Nechtěla jsem, aby přišlo ještě další kotě. Znamenalo by to rozhodování, porovnávání a ortel, na jehož vyřčení a vykonání má podle mě právo jen příroda. Čtvrté kotě ale přišlo. A je zrzavé a nejmenší, nejslabší, čímž si podepsalo rozsudek. Já vím, čtyři koťata by na jednu mucku byla příliš. Ale nechci s tím, co se stane, mít nic společného. Trvala jsme na tom, aby, jestli se to má stát, tak ještě ten večer. Jenže bylo už pozdě, děda vykonavatel už spal a mamka neměla odvahu. Přes všechny své dřívější řeči.
Takže dneska, dneska až přijdu z práce, budou u mucky v košíku už jen tři koťátka. Dva černí kocourci, jedna zrzavá kočička. Obrečím to, ale asi to nejde jinak. Nelinka se o ně dobře postará. To je znát už teď po prvních pár hodinách. Nesla všechno moc statečně, až flegmaticky. Mňoukla snad jen jednou, před prvním kotětem. Ale v předení nepřestala. Celou noc pak s nimi zůstala ležíc spíš na zádech než na boku, pumpujíc tlapičkama, mhouříc oči. Skoro jsem kvůli nim nespala. Kdykoli mucka třeba jen na moment opustila košík míříc do kuchyně se konečně trochu najíst, daly se ratolesti do takového kvíkotu, že se musela otočit a vrátit se k nim, děvenka moje starostlivá. Přinesla jsem jí misku ke koši a tehdy, kolem druhé ráno, její obsah spořádala během několika vteřin, po očku pořád kontrolujíc to kvíkavé nadělení.
Předpokládali jsme, že Nelinka porodí spíš na seně. Ráda tam spávala, je tam klid. A měla by volnost. Navíc v poslední době jsme ji doma nemohli udržet. Možná je ale moc chladno, a možná si to takhle plánuje od začátku. Bude to sice trochu problematické s pouštěním ven, když nebudeme doma, ale stejně mi tahle její volba tak nějak lichotí. Znamená to její absolutní důvěru v nás a pocit úplného bezpečí v našem domově.
A tak tam spolu leží, vyčerpaná Nelinka a s hlavičkami přicuclými k jejímu břichu čtyři malé slepé ošklivé ale přitom nádherné nohaté kočičí děti se zbytečky pupečních šňůr na bříškách. Je slyšet jejich dudání, mlaskání a odfukování. Předními tlapkami masírují své zasloužilé skvělé mámě vyčerpané tělo, a když některé z cecíku náhodou sklouzne, zapiští jako mončičák a čumáčkem na třesoucí se hlavičce znovu pátrá po zdroji mléka.
Narodila se na zelený čtvrtek 13. dubna, o den později než českolipský - pardon, čerstvolipský - Interšpár, narozeniny budou slavit den po Janče, která mě dnes navštíví. Kéž jim to datum přinese štěstí.
PS: Fotky dodám o víkendu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | 14. dubna 2006 v 13:51 | Reagovat

Určitě jim přinese štěstí! Myslím, že je to mystické datum a určitě znamená mnoho věcí, o kterých ale my nemáme ani tušení...kdo ví. Já se na ně hrozně těším, protože jsem ještě kočičí miminka nikdy neviděla!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama