Loučení

19. dubna 2006 v 22:09 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Na letišti jsme museli řešit další problém způsobený Sářinou cestovní agentkou Tinou. Před týdnem na Hamburger Flughafen výjimečně povolili Evě jako dvouleté cestovat na mámině klíně. Švýcarský letištní personál už oko nepřimhouřil. Naštěstí nebylo naše letadlo plně obsazeno a Eva dostala své místo spolu s námi v úplně nejvíc nejposlednější řadě. Sarah se s Evou a Kirou uchýlila na trojici sedadel na levé straně letadla, na mně a Jürgenovi bylo usadit se na pravé trojsedadlo. Jürgen si přál sedět v uličce a odřízl mě tak od všech ostatních. A pokud ne on, tak určitě muž, který zabral místo mezi námi. A to doslova. Zabral je do posledního čtverečněho milimetru a uždíbnul přitom jistě i notný kus místa určeného z jedné strany pro mě, z druhé pro Jürgena. Chlap jako hora to byl, jako Alpa. Sotva se na svoje místo vsoukal. A když si pak ještě rozložil noviny, nemělo vůbec žádný smysl otáčet hlavu směrem k dětem. Viděla bych jen šedavá písmenka a obří ruce. Vychutnávala jsem si tak aspoň výhled z okýnka. A že teda byl! Chvíli trvalo, než jsme se dostali nad onu vrstvu prašných částic činících atmosféru kolem curyšského jezera tolik depresivní, pak se v dálce vynořily vrcholky Alp, aby se s námi naposled rozloučily. A byly nádherné. Až někam za Bavorsko jsem mohla pozorovat miniaturní domečky a políčka pod námi, pak mi výhled zakryly šlehačkovité mraky. Kolem půl sedmé se po nich rozlila oslňující rudá záře. Zapadalo slunce a zas bylo na co se koukat.
Za chvíli se pod námi začal rýsovat Hamburk v celé své osvětlené kráse. Všichni jsme už měli cestování po krk, hlavně holky. Eva kňourala po celou dobu letu, Kim po přistání nechtěla udělat ani krok. Museli jsme pak ještě čekat, než se před letištěm konečně objevilo dost velké taxi, které by pojalo nás i s naší bagáží. A i tak jsme se do něho jen tak tak všichni nasoukali. Taxi zastavilo před pronikavě červeným domem Sářiny rodiny. Pomohla jsem jim domů s kufry a přišlo loučení. Aspoň že Eva z toho ještě nemá rozum a Kira si to připustí až v následujících dnech. Sarah mě naposled objala, od Kiry jsme dostala pusu, Evu pohladila, Jürgen mi rozdrtil ruku svým medvědím stiskem.
Všechny moje obavy před dovolenou byly zbytečné. Nekonalo se žádné přemlouvání, žádný nátlak. Sarah se sice zmínila, že je jí líto, že už nemůžu Evu hlídat, že nežiju v Hamburku. Vždyť to mě taky. Ale taky se zmínila, že to kvůli tomu nevzdá, bude hledat dál někoho, jemuž nebude Eva lhostejná, pro něhož bude znamenat aspoň z poloviny tolik co pro mě. Snad bude mít štěstí. Vděčím jí za nádhernou dovolenou, z níž nelituju jediného okamžiku. Do budoucna jsme se domluvili, že je určitě spontánně někdy na víkend přijedu navštívit. Moc ráda.
Želví slzy v očích, v krku knedlík, v srdci úzkost jsem opouštěla ty čtyři milé lidi, nahlížela do rozsvícených oken sousedního domu, kde jsem za závěsy mohla tušit svou dříve hostitelskou rodinu. Nasedla jsem do taxíku hýknouc skrz slzy a ten proklatý "knedlík" název kýžené ulice. Ve Wandsbeku, hamburské čtvrti rodinných domků a zahrad, mě už očekávali další mí přátelé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | 20. dubna 2006 v 18:35 | Reagovat

Koukám, že ti to už delší dobu píše žlutě, tak jen tak dál :)

2 Eba Eba | 20. dubna 2006 v 21:46 | Reagovat

Nu, napsala jsem blogu mail, jestli by se s tím nedalo něco udělat. Sice neodpověděli, ale od tý doby mám klid. Měla bych to zaťukat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama