Kultůra s Kiřiným povolením

2. dubna 2006 v 23:39 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Evu jsem Jürgenovi přivedla kolem páté. Měl v plánu s ní jít ještě ven. Já jsem si zas rychle oblékla plavky a spěchala hned dolů za Kirou k bazénu. Byla s mámou už ve vodě. Sarah nás ale brzo opustila a zamířila jako vždycky do sauny. Ten večer jsme se ale neměly zdržet dlouho. Kvůli mně. Hlavně. Kira měla rýmu, to ano. Kdo ví, kde se nachladila. A rodičům se podařilo její pobyt ve vodě jen omezit, ne úplně zakázat. Argumentem pro ně mohla být ale taky moje touha po kultuře. Tu touhu už jsem měla sice i předešlé dva dny, ale v úterý jsem se mohla utěšovat tím, že stejná možnost se mi naskýtá i zítra a pozítří. Ve středu jsem opravdu chtěla jít, jenže Kiru jsem ten den z vody prostě nemohla dostat. Tak jsme se domluvily, tedy ona mi dovolila ve čtvrtek skončit dřív, abych všechno stihla. Milá holka, ne?
Šlo o autorské čtení spisovatele, o němž jsme nikdy předtím neslyšela. Jedna z nesčetných akcí pořádaná naším hotelem. Podle brožurky ležící při příjezdu na mém nočním stolku spolu se záložkou do knížky s logem hotelu a ještě další brožurkou bylo jasné, že se tu taková čtení konají v sezóně každý týden. Tentokrát měl ze svých knih předčítat Peter Höner. Snad by bylo lepší na tomto místě citovat z oné brožurky, tak tedy:
Peter Höner se narodil v Belgii, vyrostl ve Švýcarsku a Belgii. Studoval herectví v Hamburku a působil jako divadelní herec mimo jiné v Basileji, Brémách a Berlíně. Od roku 1981 je spisovatelem na volné noze, divadelním hercem a režisérem. Kromě toho je autorem různých divadelních kusů, rozhlasových her a knih. Se svým švýcarským "soukromým detektivem Mettlerem" vytvořil působivé literární detektivky.
Tolik o autorovi. Pravda, detektivky nejsou zrovna moje hobby, ale je taky pravda, že jsem taje oné brožurky objevila až po samotném čtení. Z letáčků povalujících se po tři dny na našem stole u snídaně i večeře se o žánru nic vyčíst nedalo. Stála tu hlavně jména knih, které mají být představeny, a ta jsem stejně už zapomněla. A vůbec mě na celé té události lákala spíš podstata sama. Ještě nikdy jsem u žádného autorského čtení nebyla. Šla jsem tam tedy hlavně ze zvědavosti.
Celé se to konalo v hotelové Panoramahalle. I tu jsem poprvé viděla teprve toho večera. Byla krásná, útulná, přes den určitě s nádherným výhledem. A přímo sousedila s Barem Nostalgie. I ten dělal takhle na pohled čest svému jménu. Kira svému slovu (povolení) dostála a z bazénu jsme se dostaly včas, což se jí jinak běžně nestává, abych se mohla převléct, "hodit do gala" a dostavit se včas do té krásné haly. Sedělo se na pohodlných křesílkách a gaučcích, publikum bylo stejně jako na vodní gymnastice spíš středního až seniorského věku, takže jsem zas dopřála své dušičce chvilku pocitu serióznosti, zralosti. Sotva jsem dosedla, uvedl ředitel hotelu váženého pana Hönera a popřál nám příjemnou zábavu. Název knihy, z níž četl, jsem taky uctivě zapomněla. Vím ale, že vypráví o jednom zasloužilém faráři, který se jednoho Štědrého večera v kruhu rodinném, je mu už kolem sedmdesáti, rozhodne podívat se na stará kolena do Svaté země. Potřebuje ale průvodce, společníka na tak náročné cestě. A zatímco mu žena i ostatní členové rodiny cestu rozmlouvají, nabídne se jeho nejstarší syn. Syn, se kterým se za posledních třicet let velmi odcizili, nemají si spolu co říct, pouto mezi nimi je dávno to tam. Na cestě i v hotelu, kde se ubytují, pak vzniká spousta groteskních situací, kdy se syn ostýchá spát na posteli vedle svého otce a snaží se všemi způsoby manželskou postel rozdělit, což se mu stejně nepodaří. Takže se dívá dlouho do noci na televizi, aby oddálil ono nechtěné spaní bok po boku. A tak dále.
Höner nám nejdřív přečetl onu první kapitolu. Štědrý večer, farářovo rozhodnutí. A já vlastně nevím, jak kniha začíná. Protože právě při těchto prvních autorových slovech jsem přišla na to, jak je jeho němčina dost výrazně zabarvená švýcarským přízvukem pro mě nesrozumitelná. Musela jsem se maximálně koncentrovat, abych porozuměla alespoň zhruba, o co že se jedná. Bylo to taky tím, že Höner v sobě herce nezapře. Jeho čtení rozhodně nebylo strohé, šťávy mělo až až. Hra s hlasem a velmi emotivní gestikulace, malý stoleček na tenkých nožkách vrávoral pod tíhou autorových gest, sklínka s vodou se na něm nepřestala chvět. Člověk prostě nemohl jen tak koukat doblba a zaposlouchat se. Nešlo se nezaměřit taky na vizuální stránku přednesu.
Po první kapitole, když pak spisovatel ve stručnosti popisoval děj knihy dál až k dalšímu vyvolenému úryvku, a činil tak věru s láskou - jako hovoří matka o svém dítěti, jsem mu postupně rozuměla lépe, zvykla si na jeho přízvuk a mohla se plně zaměřit na další děj. Byli jsme tak svědky ještě právě jedné takové již zmíněné groteskní situace a na závěr pak večera v hotelu, kdy se mezi těmi dvěma něco prolomí a začnou na sebe navzájem pohlížet v jiném světle. A víc neprozradím.
Diskuse na závěr nebyla nijak bouřlivá. Neměli jsme chuť se ptát, neboť zážitek byl silný, museli jsme všechno vstřebat. Jedna starší dáma to vyjádřila dobře. Byla přítomna i na předchozích dvou čteních, kde byly představeny knihy a pasáže vyloženě zábavné. Posluchači dychtili se dozvědět víc. Nyní jsme ale byli svědky spíše kousku hodného zamyšlení. Pár otázek ale přeci jen padlo. Höner se nám přiznal, že psaním jako takovým by se neuživil. Píše ve volných chvílích mezi režírováním a hraním a k psaní své první knihy sedl vlastně až někdy po čtyřicítce. Dříve takovou potřebu neměl. Nenápadně nás pak pobídl ke koupi některé ze svých knih, že i rád podepíše. Nekoupila jsem si žádnou. Zatím. Musela jsem si nechat peníze na švýcarskou čokoládu pro rodinku. Snad jediný "suvenýr", který jsem si v téhle zemi mohla dovolit koupit.
Ze slov starší dámy mi bylo trochu líto, že jsem se nezúčastnila předešlých dvou večerů s autorem. Dojmy z toho posledního by pak byly určitě silnější. Co naplat. Ve vodě s Kirou to taky nebylo špatné. A nezklamat Kiru je pro mě důležitější než jedno dvě autorská čtení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 20:10 | Reagovat

Tak to seš teda dobrá, takhle rozumět... Jak na mě promluví anglicky někdo, kdo není z čech, sem naprosto, ale naprosto mimo... a co si budu namlouvat, ono i když na mě někdo mluví česky...

a hrknout na mě někdo něco německy.... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama