Jeden na všechny, všichni na jednoho!

20. dubna 2006 v 22:35 | Eba |  Muckoviny
A to střídavě. Když je máma opustí (délka jejích toulek i spánku koťat se prodlužují přímo úměrně), polehají si na jednu hromádku, pěkně přes sebe. Zapadají do sebe jako puzzle, jen pokaždé jinak. Někdy si tři mucky ustelou na svém čtvrtém sourozenci tak, že pod nimi není k nalezení, jindy si právě jedno jediné kůtě udělá pelíšek na ostatních vedle sebe ležících robatech. Nebo vytvoří formace nápadně podobné monádám. Rozdělí se do dvojic vždy zrzavé děvče, černý klučina - i ne, pardon, zrzavá jin a černý jang, a v těch dvojicích jedna druhému položí hlavičku na zadeček. Malá klubíčka rovnováhy.
Nelinka mi teď pravidelně každé ráno mezi třetí a čtvrtou skočí do postele vedle polštáře, spustí své mohutné předení, obejde mou hlavu pěkně dokolečka a když ani to mě nevzbudí, respektive nevytáhne z pelechu, začne drápky s požitkem drásat bok mé postele. Chce ven, i když ne tak docela. Nejdřív jde se mnou ke své misce po okraj plné kapsičkového masa. Nevím, proč to dělá. Nechá si jídlo ukázat a s chutí se do něj pustí. Vrátím se do postele s vědomím, že je věc vyřízená. Ne tak pro Nelču. Za chvíli už škrábe zas. A tentokrát s ní už musím běžet dolů k domovním dveřím a vypustit ji do chladné noci. Pak teprve můžu odkráčet zpět na kutě.
Nebyl to pěkný sen, co se mi pak včerejší noci zdál. Nelča najednou několik dní po porodu ze sebe vymáčkla dalších asi pět koťat. Jedno, to poslední, se narodilo bez hlavy. Ta ostatní byla všechna pěkná a velká jako jejich dříve narození bratři a sestry. Jedno z nich bylo celé šedivé, stříbrné. Ostatní moc hezké zabarvení neměla. Museli jsme je dát pryč, tolik koťat by Nelinku zabilo. Ale to stříbrné jsem si chtěla nechat. Napadlo mě zavézt ho k mé babičce. Její kočka už je kastrovaná, dřív ale rodila jako na běžícím páse a kdysi taky "adoptovala" svého vnuka, kterého její dcera odvrhla. Jenže otčím odmítl mě k babičce zavézt a já jsem pak ve snu křičela a nadávala na něj, prosila a přemlouvala a ještě nad ránem se mi do sna vloudil mamčin hlas ptající se, co s tím kotětem. Ráno naštěstí ležela v košíku jen ta čtyři robátka.
Rostou jako z vody, nebo spíš jako z mateřského mléka? Den ode dne jsou větší a větší. A to jim je teprve týden...Když přišla na svět, byla poloviční. Teď už se sotva vejdou do dlaně jedné ruky. Počítáme, že někdy v neděli rozlepí oči a poprvé si nás a všechno ostatní rohlédnou. Do té doby se snad naučí zastrkovat drápky. Jejich boje o cecíky jsou totiž stále horečnější. Tak jen aby zůstalo u osmi rozlepených očíček...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | 21. dubna 2006 v 13:21 | Reagovat

Je to vidět i z těch fotek, jak vám pěkně rostou. Jsou to takový ňunínci!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama