Holuba!

25. dubna 2006 v 21:36 | Eba |  Evoloviny
To na nás každou chvíli křičel můj tříletý bratranec na nedávné návštěvě. Často se nevídáme. Jezdí za námi s mámou a svou mladší sestrou ze severoněmeckého Kielu. Byli u nás na Velikonoce a zatímco my jsme se zmítali mezi strachem, legrací, radostí z takové návštěvy a touhou po bezdětném klidu, zmítal se bratranec mezi třemi řečmi, jimiž jeho česko-arabská v Německu žijící rodina hovoří. A jak se mu těch českých sedm pádů pletlo, volal na babičku zásadně "Babišky!", na mou mamku "Ivu!", mě oslovoval "Ivuku" a nikdo nebyl schopen prozradit mi proč. A jak již nakousnuto, pokud měl ucpaný nos, nevolal, že chce smrkat nebo jiné podobné komplikovanostě. Vykřikoval prosté "Holuba! Mam holuba!" než mu nos někdo utřel.
A něco podobného jsme mohli vykřikovat my dnes odpoledne. Po práci jsem doma něco málo pojedla a uvelebila se s knížkou na zahradě, než sluníčko přestane mít takovou sílu. Ne snad z opalovacích důvodů, od toho mě už dávno odradil strach z ozonových vrstev, nýbrž kvůli hřejivosti. Bylo prý dnes na sluníčku až třicet stupňů, ale když ta mrcha zaleze za kopec, jen tak v tričku už se venku nedá vydržet. No a jak tam sedím a ne a ne se začíst, protože naproti mně sedící děda s nealkopivíčkem v ruce má zase kecavou, povídáme si pod tou modrou oblohou a najednou kde se vzal tu se vzal - holub. Jsme tu na ně zvyklí, soused ob dvě zahrady je holubář. Má doma holubů jako much. Ale oni většinou létají v hejnech. A nepřistávají jen tak, jako by se nechumelilo, na cizí zahrady.Tenhle je sám. Přistane kousek od nás, vyzobává z trávy kdo ví co, cupitá kolem nás a pořád se přibližuje. Lekne se kočky a vylétne na skleník. Děda se rozhoduje kamarádu holubářovi zavolat. A on přichází. Dle kroužku pták není jeho. On se ale vyzná. A hodně se vyzná. Děda je s ním kamarád, já ho ale znám spíš od vidění a takhle "v akci" ho dnes vidím poprvé. Vlastně jediný holubář, kterého jsem kdy "v akci" viděla, byl Otík Rákosník.
Tenhle náš reálný soused holubář se staví pod holuba a hned začíná dedukovat. "Je utahanej, ten neuletí." Pták klove do skla a po bambusové rohoži, jíž je skleník pokryt, klouže níž a níž. "Podivej se, jak vozobává to sklo. Von si to plete s vodou, jak se to leskne. Ten by vypil já nevim co. Má pořádnou žízeň. No jo, číslo je vidět, ale spolek, to ne." Pták klouže ještě o kousek níž. Děda se vydává hledat podběrák volajíc: "Vydrž!" A soused odpovídá: "Já vydržim, ty vole, hlavně aby taky vydržel ten holub." Děda se vrací. Soused přebírá podběrák, béře ho do pravé ruky, levou ťuká na sklo před holubem, aby pták neuzřel "zbraň" předčasně, umě švihá síťkou a už vytahuje holuba z jejích útrob. Opatrně mu zkoumá nožku s kroužkem. "No jó, je z Varnsdorfu. To neni daleko. Nenašel cestu zpátky, blbec." "Necháš si ho, Peťo?" ptá se děda. "Nééé..." "No jo, mně bylo jasný, že si s tim nebudeš ku---t chov," praví děda bodře. Peťa, zřejmě rozhodnut opeřence vrátit tam, kam patří, se odebírá domů držíc holuba odborně v dlani tak, aby ho nepoškrábal, nepokloval, neulétl. Já bych na takový chvat potřebovala nejmíň čtyři ruce.
"Tak nazdar!" loučí se s námi. "Jó, nashle," opětujeme mu pozdrav. A je to. Holub pryč, holubář pryč. Pečínka nebude. Zbylo nám jen těch pár vrabců na střeše. A to jsme mohli mít holuba v hrsti!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama