Cizinkou ve špatném hororu

29. dubna 2006 v 12:59 | Eba |  Snovoloviny
Jsem to já a nejsem to já. Cizí člověk dívající se na svět mýma očima. "Já" se tedy rozhlížím kolem sebe. V cizím domě. V cizím městě. Snad ten dům i to město smíchal někdo z mých vzpomínek, ze všech domů a měst, která jsem kdy viděla a navštívila. Slyším sirénu, ale jen slabě. Jsou tu "mí" příbuzní. Snad bratr, matka, otec. Ale patří té ženě, do níž mě uvěznili. Měla bych si tu připadat jako doma, znát každý kout. Procházím ale tím domem a jsem přesvědčena o tom, že to není můj domov. Všechny ty místnosti vidím poprvé. Tápu v labyrintu vnuceného domova. Siréna sílí. Je naprosto ohlušující. Mám ji v hlavě? Snad puknu! Stojím v podkroví. Z okna vidím, jak se nebe ve vteřině zatahuje inkoustově modrými mraky. Mají zvláštní tvary, jsou lemované slabou bílou září a tu a tam se mezi nimi ještě prodere slunce. Ještě před chvilinkou bylo polojasno. Ne, vlastně ne. Ta oslepující záře není sluneční. Nehřeje. Bodá. Štípe. Všechno to mám jako na dlani díky střešnímu oknu. Spustil se liják. Panika. Slyším dupot. Křik. Pláč. Venku je skoro tma, déšť bubnuje na okno. Je to ale jiné bubnování. Jiné kapky. Nažloutlé, ničivé, spalující. Slyším bratra hystericky křičet. "Máš tu knížku???" Jakou... co...? Jsem zmatená. Podívám se na své ruce. Svírám v nich knihu. Neodpovím. Bubnování ustane. Ne plynule. Naráz. Hrozivé burácení a najednou ještě hrozivější ticho. Je zas polojasno. Po inkoustovém nebi ani památky. Ztichla i siréna. Je slyšet už jen z velké dálky jako ozvěna nedávné hrozby. Sejdu dolů. Nikdo se ani nezmíní. Jejich tváře jsou klidné. Bratr o knihu ztratil zájem. Mám strach. Jdu ven, projít se. Opustím dům. Všude kolem paneláky. Jdu po cestičce lemované travou a malými pískovišti. Je sucho! Děti si hrají a jejich matky bezstarostně přihlížejí. Leží tu spousta panenek. Nebo snad...? Gumové figurky bledé pleti, plešaté, se zlým výrazem, v prostých šedých hábitech. Nikomu to nepřipadá divné. Všimnu si jedné matky. Pozoruje své dítě při hře. Je nahá! Má obrovskou lebku bez vlasů, sedí shrbeně. Ani nemůže jinak. Má místo zad obrovský hrb. Chybí jí jedna noha, přesto setrvává ve zvláštním tureckém sedu. Jdu dál. Přímo u cesty sedí holčička. Je smutná. Ona jediná má jinou panenku než všichni ostatní. Indiánskou panenku. Také prostě oblečenou. Jen na hlavě má obrovské honosné cosi z plastového peří. To cosi jí ale právě sjelo z hlavy dolů. Proto je děvče smutné. Žena stojící opodál na mě něco volá. Nerozumím jejím slovům. Vím ale, co žádá. Sehnu se pro panenku a nasadím jí zpět pokrývku hlavy. Děvče se usmívá. Žena zatím stačí dojít až k nám. Lámanou němčinou mi vysvětluje, že je tu nová a nemá to s jazykem zatím lehké. Okamžitě mi dojde, že je to au-pair. Povzbuzuji ji svou nelámanou němčinou, že se vše brzy zlepší. Že jsem se sama vrátila před pouhým půlrokem z ciziny a chápu, jak se cítí. Chci jít dál, ale! Zase siréna, inkoust, déšť! Panika, křik, útěk. Utíkají všichni. Na všechny strany. Do bezpečí. Kde je vlastně bezpečí?! Utíkám také, směrem domů. Schoulenou hlavu si zakrývám rukama. Nejsem od domu daleko. Doběhnu dovnitř, vyděšená. Copak mi nikdo neřekne, co se to tu děje? Copak se na to ani nezeptám? Těmi cizími ústy, cizím hlasem, cizíma očima... Pozoruji to peklo venku, v uších mi burácí siréna. Opět bratrova otázka, pohled na ruce. Ano, mám ji. Pořád svírám tu neznámou knihu. Ticho. Světlo. Rozhlédnu se po lidech v místnosti. Jejich obličejích. Nicneříkajících. Otec odchází na zahradu. Následuji ho. S knihou. Je tam altánek s hadrovou střechou. Otec leze někam po žebříku. Na stole v altánu leží několik knih. Rozvírám tu svou, chci se začíst. Třetí siréna. Déšť je tentokrát ještě mnohem prudší, agresivnější, oslepující tma hustší. Nestihnu to. Tentokrát to nestihnu. "Tu knížku!" slyším volat bratra. Panika v mé hlavě. Ale kterou? Je jich tu tolik! Která je ta správná, všechny nepoberu. Pomoc! Kapky štípou na holé kůži, prodírají se hadrovou střechou. Chci domů, domů, domů...
Můj pokoj, moje postel. Čtyři hodiny ráno. Musím dojít pro kočku. Je venku už od jedenácti. Koťata budou mít hlad...
Proč vůbec takový sen? Nemívám takové. Snad pořad Extra a nedávno odvysílaná reportáž o sestrách komunikujících s mimozemšťanem Ebe pomocí skleničky a papíru s písmenky ve mně tohle vyvolaly? A Ebeho předpověď o zkáze lidstva roku 2008, kdy lidi budou usmrceni ozonem hned, jak vyjdou z domu? Zdaleka mi to neleželo v hlavě tak, abych o tom musela snít takovou noční můru. Jen původ těch plešatých panenek je mi naprosto jasný. Ale ne každý by pochopil mé důvody. Co by vám připomněla taková "panenka"? S velkou hlavou ale s obličejem téměř bez jakýchkoli rysů, jen se škvírkou místo rtů, malým špičatým výstupkem místo nosu, zlověstnýma očima? Bílou kůží, vyzáblá na kost s dlouhými studenými prsty, tmavým hábitem? Co by vám připomněla, kdyby dosáhla lidské velikosti a ožila? Vím, kde jsem udělala chybu. Asi bych před spaním měla číst jen něco hodně, opravdu hodně oddechového.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | 2. května 2006 v 14:24 | Reagovat

Ebi, Ebi, to je slušná schýza :)

2 Eba Eba | 2. května 2006 v 15:40 | Reagovat

Ja vim, ja vim. Jen pockej, az ti prozradim, kdo ve me asocioval ty panenky...

3 Ada Ada | 12. srpna 2006 v 19:42 | Reagovat

Brrrr...Mám husí kůži. Z nějakého důvodu jsem si vzpomněla na jednu z mých starých panenek. Moc jsem si s panenkami nehrála, tuhle jsem dostala spíš nedopatřením - od sestřenice...Byla stará, ostříhaná a opravdu hnusná, takovým tím zlopověstným způsobem. Divně se usmívala. Trochu jsem se jí bála, vzpomínám si, jak jsme ji se ségrou schválně namáčely do šťávy, prostě mučeníčko...Fuj.:)

A ještě mi to připomělo Rekvizity. Ty napůl zapomenuté. A mnohem děsivější, než chlup Tracyho tygra...

4 Eba Eba | 13. srpna 2006 v 11:14 | Reagovat

Mučeníčko :)

Panenky = LW. Nevím, proč zrovna v té podobě. A už vůbec nevím, proč zrovna to indigové nebe nebo ta pršící kyselina. Možná bych si měla vzít snář a pořádně to naštudovat. Nebo tenhle článek rovnou poslat Dagmar Kludské. Zajímalo by mě, co by na to řekla.

S Rekvizitami mi zas přibyl jeden titul do seznamu knížek, které si hodlám obstarat, Adu. Tracyho tygra jsem dřív neznala ani o něm neslyšela. Hodlám s tím ale brzo něco udělat.

5 Ada Ada | 14. srpna 2006 v 18:37 | Reagovat

Tygra vřele doporučuji.:) Je to taková malá knížečka, ale obsahuje...prostě něco. Něco s velkým EN.:) V úplně jednoduchém příběhu, což mě na tom fascinuje nejvíc...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama