Saně, saně, saně

26. března 2006 v 16:40 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
V pondělí jsme si měli poprvé zažít, jak bude následujících pět dní v Arose vypadat. Ten den všechno začalo naplno. Kiru čekalo první lekce lyžování, i Jürgen si najal učitele, Sarah se na sjezdovku vydala na vlastní pěst.
Snídaně se od té nedělní lišila jen mým dřívějším příchodem. Nechala jsem si čtvrt hodinky náskok, protože jak jsem si za těch pár dní mohla všimnout, oba manželé jedí neuvěřitelným tempem, ovšem aniž by hltali. Jim by ta půlhodinka na snídani stačila bohatě. Já bych se ale od stolu nezvedla, kdybych do sebe všechno to jídlo naházela takovou rychlostí. V klidu jsem tedy nejdřív sama posnídala mističku müsli a na ty dva plátky chleba mi po příchodu ostatních zbylo času habaděj. Svým příchodem mě ale všichni trošku překvapili. Přestože včera ráno se Sarah ještě dušovala, že jí to připadá jako pěkná blbost přijít už na snídani v lyžařských kalhotách, úplně zbytečně se zpotit a pak jít hned lyžovat, dnes jako by se rozhodla přesně pro tenhle způsob. Celá rodina byla už, jak Němci rádi říkají, "fix und fertig" připravená hned po snídani vyrazit ven, zbývalo jen si obléct zimní bundy. Takže jsem se přes svou snahu spěchu nevyhnula a v ušetřené čtvrthodince musela běžet k sobě nahoru, rychle se doobléct, popadnout sluneční brýle a papírové kapesníčky, batoh a hurá zase dolů převzít Evu. Měla jsem v plánu jít s ní sáňkovat. Od rána bylo nádherně, obloha vymetená, sluníčko hřálo. Takhle tady prý nebylo už skoro měsíc, ale podle předpovědi měl ten náš týden vypadat přesně tak jako dnešek. Z pekla štěstí. Nebo z hor?
Myslela jsem, že se zeptám té ztělesněné ochoty na recepci, jestli by mi neporadili, kde se tady poblíž dají sáňky půjčit. Lepší odpověď mi dát nemohli. Přímo v hotelu a gratis! Recepční šla se mnou bočním východem přes místnost na odložení lyží ven, kde bylo o zeď opřeno saní asi deset. Dala nám jedny s dětskou opěrkou a mohly jsme vyrazit. Teda skoro. Když jsem vyšly za roh, odkud byl vidět hlavní vchod, Eva najednou volala mama, papa, eja (= Kira)! Nevěděla jsem, co se děje, jestli si jen vzpomněla…Pak jsem zaregistrovala hlouček lyžařů a lyžářků kupících se před vchodem. Byli mezi nimi i ti, které Eva volala.
Měla jsem ten týden ještě mockrát příležitost obdivovat tuhle její bystrost všimnout si členů její rodiny, kdykoli jsou na dohled. Jedno, na jakou vzdálenost. Jen v tuhle chvíli mi to přišlo jaksi nevhod. Kdybych s ní šla za nimi, bylo by pak pro ni další loučení ještě těžší a Sarah by určitě taky nebyla nadšená. Vzala jsem Evu zpátky za roh, aby na ně neviděla. Pochopitelně se rozbrečela. Nezbývalo mi než ji utěšovat a čekat, až bude zase "čistý vzduch". Trvalo to dobrých deset minut, než hlouček zmizel a s ním i Evini nejbližší. Pak už bylo všechno v pořádku. Na sáňkách se Evě líbilo, uklidnila se. Jen jsme ještě musely najít vhodné místo. Mírnější kopeček, kde by nehrozila srážka s lyžařem nebo s autem. Rozhodla jsem se nakonec pro cestičku vedoucí z již zmíněného Skisammelplatzu k zasněžené silnici klikatící se mezi sjezdovkami a horskými chatičkami. Cestička to byla uzounká, asi sedm metrů dlouhá, stoupající tak akorát, obklíčená mantinely sněhu, které byly místy vyšší než já. Skoro nikdo po ní nechodil, měly jsme ji téměř pro sebe. A držela jsem se Sářina doporučení. Ideální situace. Tu cestičku se mnou Eva vždycky vyšlapala pěšky, bavilo jí to. Zatím se se mnou nechovala úplně spontánně, ten rozdíl mezi jejím chováním v kruhu rodinném a když byla se mnou byl očividný. Jako by se nebavila. I když jsem se snažila ze všech sil. Ale utěšovala jsem se tím, že obě potřebujeme čas, že je Eva v cizím prostředí a na naše společná odpoledne už taky zapomněla. Jsem pro ni někdo téměř cizí. Přesto ale podle Sarah jsme se sblížily relativně rychle a Eviny reakce na mě jsou přinejmenším abnormálně kladné. Jednu Sářinu známou, když přišla na návštěvu, prý Eva přivítala hysterickým pláčem. Tak jsem se vším tím utěšovala a doufala, že je Eva se mnou aspoň trošku spokojená.
Jediné, podle čeho jsem zatím mohla soudit, bylo co do hlasitosti stupňující se hooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo, kterým se ke mně při každém sjezdu přidávala. Ke konci už se na sáňkách raději nahoru nechávala vytahovat. Musela být unavená. A její výkon byl obdivuhodný. Ostatní děti přibližně v jejím věku, které jsme čas od času potkávaly, se pokaždé vezly buď v kočárku nebo na saních. Eva nejraději chodila po svých. Na chvilku jsme ještě zašly na to včera objevené dětské hřiště, když už jsme se nasáňkovaly až až. A po poledni zase hurá na oběd a salát. Tentokrát, když Sarah Evu uložila, jsem šla vyzkoušet hotelové fitness centrum. Místnůstku s výhledem netradičně na hory, která praskala ve švech rotopedy a dalšími přístroji, které neumím pojmenovat. Byl tu taky jeden běžící pás. Dávala jsem si na něm do těla skoro hodinu. Pak jsem se radši už vrátila na pokoj,osprchovala se a čekala na zavolání z recepce. Evu jsem měla nechat spát nejdéle do půl čtvrté. Probudila se ale sama. Když jsem odemlka dveře pokoje a vstoupila, stála na postýlce a zírala do tmy. Vyndala jsem ji ven a sedla si s ní do křesla. Potřebovala se pořádně probrat. Bylo to takhle pak každý den. Seděly jsme spolu u okna, pomalu roztahovaly závěsy a vpouštěly dovnitř ostré odpolední sluníčko. A Eva si na mém klíně hrála se svými prstíky na nohách a rukách až do chvíle, kdy ji napadlo sundat si svůj spací futrálek. To býval řekla bych okamžik úplného probuzení. Pak začala vytahovat nejrůznější hračky, svůj kalíšek s pitím, něco málo pojedla, oblékly jsme se a mašírovaly zas ven.
Když se v přízemí otevřely dveře našeho výtahu, stály před nimi Sarah s Kirou. Sarah situaci ohodnotila poznámkou: "Tak tohle není dobrý." Eva k ní hned vztahovala ruce, chtěla zvednout. Mohly jsme alespoň letmo domluvit to, na co jsme odpoledne obě zapomněly. Totiž kdy a v kolik hodin se odpoledne sejdeme. Mám Evu mezi pátou a půl šestou předat Jürgenovi, my "velký holky" půjdem ještě před večeří na chvilku plavat. I to se stalo pravidlem, že Evu pak po páté hlídala Sarah nebo Jürgen a druhý z nich se šel se mnou a s Kirou čvachtat. Většinou to byla Sarah. A většinou nás v bazénu nechala samotné a odešla do sauny.
Teď mi Evu zas rychle podávala, ještě pusu na rozloučenou, zamávání, tschüss a - Evin pláč. Naštěstí nevydržela plakat dlouho, jen dokud neuviděla venku stát sáňky. Nic zvláštního se pak už nedělo. Malou jsem odevzdala podle plánu, po koupání jsme se zas hodili do gala, po večeři se rozloučili. Na recepci jsem si kromě klíče od pokoje vyzvedla taky "Alpin fit program" na tento týden. Trošku jako rozvrh hodin, ale místo matematiky, českého jazyka, zeměpisu, na něm stály vodní gymnastika, pilates, cvičení na zpevnění nohou, bříška, zadečku, putování ve sněžnicích, karling a nordic walking. Hotelový hosté se mohli účastnit jak jinak než zadarmo a já začala přemýšlet, jak by se toho dalo využít. Vodní gymnastiku jsem vždycky chtěla zkusit a čas byl v mém případě ideální. Od pondělí do pátku každé ráno od tři čtvrtě na osm do čtvrt na devět. Tak akorát, abych se pak před snídaní stačila převléknout a připravit. Budík jsem si nařídila na 7:15. Normálně vstávám do práce v sedm. Ostatní mě měli za blázna, aktivního trotla, že se hrabu o dovolené z postele už takhle brzo. No uvidíme, jestli mi to vydrží až do konce týdne, nebo mi to za to nebude stát.
Nordic walking je sport, o kterém jsem zatím jen četla. Taky jsem v Hamburku na procházkách s Evou párkrát potkala ženské s hůlkami v rukách. Sama jsem to nikdy nezkusila. Zjara bych ale chtěla s mamkou tímhle způsobem shazovat kila, tedy pokusit se jí do toho natlačit, abych se po mimoňských lesích nemusela prohánět sama. Jen bych si to asi měla ještě předtím zkusit. Abych věděla, do čeho jdem. Termín byl ale ve středu a v pátek od půl jedenácté, na hodinu. To jsem měla na programu hlídání Evy. Sarah i Jürgen mi však několikrát opakovali, že kdyby toho na mě někdy bylo moc, kdybych chtěla mít víc času pro sebe, misím říct. Že chtějí, abych si ten pobyt co nejvíc užila. U snídaně se budu muset Sarah zeptat. A předtím se na to ranní vodní sportování pořádně vyspat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 panev panev | Web | 9. dubna 2007 v 17:50 | Reagovat

aktivní trotl XD

2 Eba Eba | 9. dubna 2007 v 22:35 | Reagovat

Aktivní trotl týden v roce, to se dá ještě snést. ;)

3 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 19:59 | Reagovat

Když se rozhodnu býti aktivní, nemůžu se pak měsíc poté narovnati :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama