Otrkávání

24. března 2006 v 18:09 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Byla jsem už jako na trní, měli jsme si z pokoje na pokoj zavolat po půl desáté. Už bylo tři čtvrtě a žádný telefon. Nechtěla jsem je otravovat. Oni nejsou jako já, oni si dají na čas, když mají tu možnost. Ale deset minut před desátou jsem to nevydržela a zavolala. Zvedla to Kira. Ptám se: "No, jak jste na tom?" "Ehmmm, vlastně ještě v posteli", odpověděla rozespale. Co mi zbývalo. "Tak se ozvěte, až vstanete…a nespěchejte". Zavěsila jsem. Do čeho píchnout? No jasně, Garp. Dělal mi společnost ve vlaku, zbývalo mi posledních pár stránek. Sedla jsem si k oknu a začetla se. A tak mi to do půl jedenácté uteklo jako voda (v těchto podmínkách jako sníh). Někdo zaklepal. "Herein", povídám. Byly to děti, Kira a Eva. Obě se stydlivě smály, prý mě jdou vyzvednout. A šlo se na snídani. Do stejné restaurace, jako na večeři - měli jsme tam zaplacenou polopenzi. Večerní smetánkovská atmosféra ale byla ta tam. Číšníci a číšnice měli na sobě veselé kostkované košile a jako vždy úsměv na rtech. Ale žádný americký, kdepak. Ztělesněná přirozenost.
Donesli nám čaj v konvičkách. O zbytek jsme se museli postarat sami - a to ve snídaňovém byfé s nejširším výběrem všeho, co je jen možno snídat. čerstvé ovoce a ovocné džusy, zelenina, nespočet druhů sýrů a uzenin, jogurtů a müsli, housky a chléb na všechny způsoby, marmelády, vejce naměkko, natvrdo, míchaná, volská. I omeletu vám byli ochotni udělat - přímo před vašima očima. Prostě vybrat si mohl každý, co je komu libo. Byla jsem nadšená. Vrhla jsem se na müsli, později navázala žitným chlebem s tvarohem cottage a čerstvými rajčaty. A všichni jsme se cpali, abychom zaplnili žaludek na co nejdelší dobu. Pokud možno až do večeře.
Po snídani až do půl jedné měla Kira sezení s učitelkou ze svého kursu lyžování a s ostatními účastníky. Měli se dovědět veškeré organizační podrobnosti. Rodiče u toho samozřejmě nemohly chybět. Na mě bylo Evu po dobu toho sezení nějak zabavit. Sarah ji oblékla a mohly jsme jít ven. Počasí nic moc, bylo zataženo, foukal nepříjemný vítr. Možná spadlo i pár vloček. Ale ve vzduchu byly cítit jak jinak než Alpy a celé to bylo tak nějak osvěžující. Kočárek jsem nechala kočárkem. Šly jsme pěšky. Chtěla jsem jen trochu prozkoumat okolí, co kde najdeme, kam by se dalo chodit sáňkovat a vůbec. A Sarah potřebovala najít poblíž nějaký krámek, kde bychom si mohli obstarávat nápoje a nemuset vypíjet minibar.
Když se s námi Sarah loučila, Evě to ani moc nevadilo. Nebrečela, nevolala mama. Jen šla se mnou za ruku, kam jsem ji vedla. Sarah později usoudila, že je asi nutné jasně říct tschüss, než se nějak nenápadně vytratit. Takhle Eva ví, jak se věci mají, a na holku na hlídání je koneckonců zvyklá. Sice podle Sářina vyprávění ta holka není nic moc, s dětmi si nepovídá dle hesla "oni mi stejně neodpoví", a ven s nimi taky chodí výjimečně, pokaždé s jinou výmluvou. Jednou moc chladno, jednou moc velké teplo, pak zas mokro a tak dále. To nechápu. Evu jsem hlídala od doby, co jí bylo půl roku. A ona byla tehdy ta, se níž jsem mluvila nejvíc. Byla jediná, na kom jsem si bez obav svou němčinu mohla trénovat, zdokonalovat a zautomatizovávat. Mluvila jsem s ní ráda a skoro pořád. A co se týče chození ven, tenkrát mi dopoledne neusnula jinak než v kočárku a taky to byla za celý den pro mě jediná příležitost k pohybu. Tak jsem ji v tom kočárku spící vozila třeba dvě hodiny po parku sem a tam. A babičky se do toho kočárku na ni smály těmi svými bezzubými úsměvy a říkaly, že jsem ale mladá maminka. Takové dítě bych si, pravda, dala líbit. Později, na jaře a v létě, když se pomalu začínala stavět na nohy, už jí bylo přes rok, jsme na hřiště nešly jen když pršelo. Ta doba měla něco do sebe…
Teď po půl roce odloučení jsme si k sobě ale znovu musely najít cestu. Ona ke mně musela získat důvěru, já jsem její osobnost musela poznávat zase nanovo. A právě to poznávání bylo úžasné. Už se dokáže sama rozhodnout a vyjádřit. Sice ne slovy, ale pokud se jí člověk zeptá chytře, kýváním nebo potřesením hlavy dokáže, že moc dobře ví, co chce. Na blbou otázku blbá odpověď. S buď a nebo neuspějete. Na to gesta nestačí. Ale tenhle rozvoj osobnosti se mi líbil a hojně jsem ho využívala. Neustále jsem se na něco ptala a bavila se s ní stejně jako dřív. Jako se sobě rovnou.
Nejdřív jsme ruku v ruce zamířily na "Skisammelplatz", místečko od hotelu vzdálené jen přes silnici, kam se sbíhá několik sjezdovek, je tady zázemí učitelů lyžování, půjčovna a obchod se sportovním oblečením. Sarah mi ho doporučila jako místo, kde se nic moc neděje, kde klidně můžeme sáňkovat nebo stavět sněhuláka. Ale takhle napoprvé se mi zdál moc na ráně, moc v centru dění. Radši jsem se chtěla podívat i jinam. Vrátily jsme se a daly se na pátrání po obchodě s potravinami. Podél hlavní a asi jediné silnice tady - pěkně dolů směrem do vesnice. Eva capkala poslušně po mém boku, ani nedutala. Rozhlížela jsem se na všechny strany ve snaze o zrak ostříží, ale široko daleko tu byly rozeseté jen ty obchody s oblečením, sportovním. Jak jinak.
Objevily jsme ale něco mnohem lepšího a užitečnějšího. Krčilo se to jen pár desítek metrů od té hlavní silnice. Byla to vlastně jen obrovská asi dva, dva a půl metru vysoká hromada sněhu, do které byly vsazeny dvě skluzavky, jedna kratší, strmější, druhá dlouhá a mírná. Do té hromad byly ze všech stran vyšlapané schůdky, dole byla skrz na skrz protkaná malými průchody a průlezy. A kousek opodál koukaly ze sněhu dva barevné patrové "domečky" propojené lávkou. Ano, tušíte správně. Dětské hřiště. Hned jsem tam Evu vzala a zůstaly jsme až dokud už nebylo na čase vrátit se zpátky do hotelu a do restaurace Muntanella, kde jsme se měly sejít se zbytkem rodiny k malému obědu. Skluzavky ani ty sněhové roury Evu ten den moc nezaujaly, víc se jí líbilo v těch malých domečcích. A pak, než jsme odcházely, kolem jedné z těch otvorů ve sněhu, se Evě začalo něco nelíbit a rozbrečela se. Z ničeho nic. Nebyla k utišení. Vztahovala ke mně ruce, vzala jsem ji, uklidňovala. A ona plakala a křičela. Konečně jsem dostala ten spásný nápad: dudlík. Párkrát si dudla a bylo po pláči.
Do restaurace jsme dorazily jako první. Seděla mi na klíně úplně klidná, dokud neuviděla Sarah. Pak spustila nanovo. Udělala to pak ještě mockrát, vždycky, když mámu viděla, ale byla od ní ještě moc daleko. Ten okamžik mezi spatřením a dosažením jí vždycky nahnal strach. Od toho poledne po všechny další se pro mě, Sarah a Jürgena stalo pravidlem dát si k obědu salát. Mohli jsme si ho namíchat sami. Podobně jako u snídaně bylo tady byfé. Nakrájenou zeleninu, krutonky i dresing si každý mohl vybrat a namíchat sám podle chuti.
Po obědě Sarah uložila Evu do postele a pak se s Kirou a Jürgenem vydala vstříc prknu a sjezdovce. Přes telefon mohli na recepci sledovat, jestli Eva spí, a já měla volnost pohybu v rámci hotelu. Stačilo jen dát vědět, kde mě najdou, kdyby se probudila. Šla jsem si zaplavat. Bazén mě lákal, vodu miluju. A touhle dobou byl skoro prázdný. Jen dva malí kluci si hráli v perličce. Bazén jsem měla pro sebe. Plavala jsem necelou hodinu, nakonec jsem taky nechala bublinky, aby mi trochu polechtaly tělo. Každou chvíli jsem sledovala hodiny a přemýšlela, jestli bych se neměla už vrátit na pokoj a obléct se. V tom jsem zmerčila recepční, jak na mě ukazuje a volá mě k sobě. Eva se probudila. Prý už u ní byla a trochu ji uklidnila, ale je vzhůru. To je servis! Hodila jsem přes sebe župan a utíkala za Evou. V pokoji bylo ticho, ona ležela v postýlce a koukala na mě těma svýma velkýma modrýma očima. Nechala jsem ji ležet, hladila ji po tváři a na hřbetu ruky, šeptala jí. Chvilinku to trvalo, ale znovu usnula. Vrátila jsem se k sobě, dala vědět na recepci, aby ještě zůstali s pokojem ve spojení, a dala se trochu dohromady. Byla jsem ale nervózní. Sarah neřekla, jak dlouho má Eva spát. Už bylo půl čtvrté, pořád se nikdo neozýval. Přece jen jsem k tomu jejich telefonnímu systému neměla takovou důvěru. Co když už je dávno vzhůru a oni ji neslyší? Zavolala jsem do recepce, že jdu za ní, že můžou ten odposlech ukončit. Opatrně jsem se vkradla do pokoje. Opravdu ještě spala, všechno bylo v pořádku. Posadila jsem se do křesla a poslouchala, jak pochrupuje.
Ve čtyři hodiny jsem zaslechla chrastění klíčů a známé hlasy. Vrátili se. Došla jsem rychle otevřít a řekla Sarah, že Eva ještě spí. Evu to ale stejně probudilo, spala asi déle, než měla, příště, když se zas nevzbudí sama, ji mám nechat nejdéle do půl čtvrté. Teď jsem to ale ještě nemohla tušit. Chvíli jsme zůstali v pokoji, pak už Sarah, Jürgen a Kira zase chtěli něco podnikat a já jsem Evu vzala do školky jako včera. Tentokrát jsme tu byly úplně samy a Eva se rozhodla vyzkoušet onen bazén s balónky. Musela jsem do něho s ní, jí ještě dělalo problémy se v něm pohybovat nebo někam dolézt. Zahrabávala se tak v těch balóncích pořád hloub a hloub až už nemohla vůbec nikam. Ale takhle společně jsme si to užily. Přiznávám, jako menší jsem si to vždycky chtěla zkusit. Později za námi přišla Kira a najednou byl už čas k večeři. Holky jsem zavedla za rodiči ke stolu, ale sama jsem se chtěla jít ještě převléct. Dnes šlo o večer na uvítanou nových hostů se speciálním menu a nikdo nebyl oblečen o nic hůř než včera. Jürgen mě sice ujišťoval, že můžu zůstat tak, jak jsem - sám zase v obleku a kravatě, ale já jsem si včera vytrpěla až dost. Dnes jsem si chtěla dát záležet.
Dolů jsem se vrátila už jaksepatří oblečená, do společnosti zapadající. Večeře byla samoobslužná, každý si zas naložil, co chtěl. I ten večer jsem si vybrala a pochutnala si. Ale lidi, ty dezerty!!! Kdyby to šlo, cpala bych se celý večer jenom jimi. Vypadaly nádherně a taky tak chutnaly. Prostě božské!
Na další den jsme se domluvili sejít se u snídaně už čtvrt hodiny před devátou, aby Kira stihla svůj kurs. U večeře mi Sarah popisovala, jak je to úžasné nechat si na noc pootevřené okno a dýchat pro nás tak nezvykle svěží vzduch.
Nechala jsem se inspirovat a to okno si na noc otevřela taky. A jak se mi tak dral do plic ten nádherně svěží kyslík (vzduch by pro něj byla urážka!), myslela jsem na to, jak je mi dobře. Jak všechny ty obavy byly zbytečné. A sníh, tady to slovo i to skupenství vody dostává naprosto jiný význam. Sem prostě patří a užíváme si ho všichni, i přes všechny ty jarní touhy. I když moje první otázka, když jsem Sarah a její rodinu po příjezdu do Hamburku viděla, byla: "Proč vlastně letíte do Švýcarska? Copak tady nemáte sněhu dost?", tady si na tu městskou břečku nikdo ani nevzpomnene. Tady má sníh stejný význam jako slovo ráj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | 24. března 2006 v 18:23 | Reagovat

Ebi, moc hezky to píšeš o té Evičce. Myslím, že máš nějaké zvláštní nadání na děti. Je super, že si to můžeš takhle vyzkoušet, o to víc si to pak užiješ se svýma. Já jsem v sobotu na hodinu hlídala Evelínku. Vždycky byla hodná, ale tentokrát jí to chytlo! Nevím, jestli to dělala už naschvál,nebo jestli jí opravdu něco bylo (ale to fakt nevím, co), ale ječela tak, až se z toho dusila. Chvíli se to dalo, utišovala jsem jí, chodila s ní po bytě, četla jsem jí, ale pak už to na mě bylo fakt dost.Úplně jsem na ní měla vztek. Asi nemám ty správný mateřský pudy ... :)

2 Eba Eba | 24. března 2006 v 18:35 | Reagovat

Ale Jani, to nebude tak hrozný, asi jen není zvyklá bejz bez mámy.  A nebo, nemohly jí růst zuby? U takových prcků se to všechno svádí na zoubky ;-)

Musíš vytrvat jako hrdý Budžes. Eva má taky strejdu a ten jí pravidelně hlídá. Ty máš pudů určitě habaděj. Tak směle do hlídání a čím víc tím líp!!!

3 panev panev | Web | 9. dubna 2007 v 17:44 | Reagovat

Tak nějak, já chci taky umět hlídat děti, jenže oni mě nemají rádi :D Utíkají přede mnou, stydí se mi cokoli říct... pech :)

jinak mi u toho povídání o jídle začalo kručet v žaludku :)

4 Eba Eba | 9. dubna 2007 v 22:28 | Reagovat

Pánvičko, měla jsem stejný problém. S dětmi jsem to moc neuměla a jejich přítomnost nijak nevyhledávala. Ale nejlepší možnost, jak se dostat na sever Německa, což jsem tehdy před třemi lety prostě musela, bylo dělat au-pair. Pak už to všechno přišlo samo. Měla jsem sice na starost jen desetiletou slečnu, tam už se o dítěti moc mluvit nedá, ale za týden zvonila u dveří Sarah, jestli bych jí ve svém volnu nehlídala půlroční holčičku. Sotva jsem tehdy věděla, jak vypadá plína, natož to, jak ji použít. :) Ale šlo to tak nějak samo, Eva se mnou měla trpělivost. A průprava na život to byla k nezaplacení.

5 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 19:59 | Reagovat

taky myslím, do života nepostradatelné :))

jestli to nebude spíš tím, že se malejch dětí bojím :) Teda jako toho, co zase provedou, koho kde urazí, co kde urvou, kde si co zlomí... atd atd...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama