Nahoru, dolů a úplně nejvýš

23. března 2006 v 6:37 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
V pátek jsem šla ještě do práce. Ve dvě jsem se loučila, kolegové mi přáli hezkou dovolenou a ironicky dodávali: "Hodně sněhu!". Sama jsem pochybovala o tom, co to vlastně dělám a proč. Na dovolenou na hory, když už asi měsíc nemyslím na nic než na jaro. Proč to vlastně sama sobě dělám? Budu se z toho pobytu vůbec moct těšit nebo aspoň předstírat radost a nadšení před lidmi, kteří si v Hamburku užijí za celý rok sotva pár vloček? Uvidíme.
Ještě doma něco málo pojíst, rozloučit se s rodinou a jede se. Z Děčína vlakem v pět odpoledne. Doufala jsem jen, že vlak nebude mít zpoždění jako posledně, kdy nabral už v Čechách 30 minut a v Německu se pak posádka po celou dobu jízdy vymlouvala na české dráhy. Vlak přijel ale včas. Teprve kousek za Berlínem přišlo hlášení, že kvůli počasí nemůže jet plnou rychlostí, a zpoždění, o kterém cestující pravidelně nformovali, se vyšplhalo na pro mé cesty již skoro klasickou půlhodinu. Někdy v devět hodin mi začal zvonit telefon. Byla to Sarah. Její manžel Jürgen mě měl dle původního plánu z nádraží vyzvednout, ale protože mají v Hamburku SNĚHOVOU KALAMITU, ani metro nejezdí, mám si radši vzít taxi. Představovala jsem si tedy tu obvyklou situaci před hamburským nádražím Dammtor. Totiž spoustu taxíků v řadě plných taxikářů třesoucích se na vymodlené zákazníky. Nečekala jsem, že je situace tak strašná, že za den připadlo asi 20 centimetrů nového sněhu, se kterým si místní silničáři jaksi nedovedli poradit, a že proto ten nápad s taxíkem dostali asi všichni cestující z mého i ostatních před nedávnem dorazivších vlaků. Před nádražím stálo jedno jediné taxi, to větší, sedmimístné. Někdo si ho ale objednal a řidič se po něm sháněl. Jiná cestující se ho snažila přesvědčit o tom, že objednatel je už určitě dávno pryč a že by ji klidně mohl svézt. Řidič podlehl. Dotyčná potřebovala kamsi do Eimsbüttelu. Nevím přesně, kde ta část města leží. Věděla to ale jiná poblíž stojící (tonoucí) cestující, která se okamžitě stébla chytla. Winterhude už přeci není tak daleko a tak by ji mohl svézt taky. A toho jsem se zas chytla já, poněvadš o Winterhude vím, kde leží, a je od Eppendorfu, kam jsem se musela dostat, jen coby kamenem dohodil a zbytek došel. Se slovy "tak to už ale Eppendorf taky nemůže být problém" a se smutným psím pohledem jsem mu podala své zavazadlo a byla jsem zachráněna.
Na silnici opravdu leželo sněhu požehnaně. V zatáčkách jsme se klouzali jako na sáňkách. Ale řidiči se podařilo nás všechny dopravit, kam bylo potřeba. Uf.
Sarah mě objala a zmačkla jako už tolikrát, Jürgen mě přivítal svým medvědím stiskem ruky, při kterém se bolestí podlamují kolena. Kira, starší dcera Sarah, chtěla zůstat vzhůrun než přijedu, což se jí taky s menším mezišlofíčkem povedlo. Eva krátce před půlnocí už samozřejmě spala.
Uložili mě do Kiřny potele v jejím pokoji. Spala jsem obklopena asi tisícem plyšových zviřátek. V noci jsem Evu slyšela brečet. Vstávali jsme brzo. Nikdo nesnídal, dospělí balili, děti se oblékaly nebo byly oblékány. Eva z pokoje utekla, když mě viděla poprvé. Musela se leknout. Hned takhle poránu někdo cizí v bytě. Ale nebrečela a když jsme na sebe pak to hektické ráno narážely, jen si mě prohlížela a nechala si ode mě i obléknout bundu.
Pak jsme všechny ty kufry, batohy a panenky Baby Born museli dostat do taxíku, zase ven a na odbavení. Ani jsem nepípla při procházení tím jejich rentgenem a nesvlékali mě, neprohledávali batoh. Měla jsem z toh mnohem větší vítr, než bylo zapotřebí. A pořád jsem si nějak neuvědomovala, že poletíme. Já poprvé. Ani když jsme ještě čekali, než budeme moct nastoupit, ani když jsme ještě na letišti posnídali pár muffinů a brynzových preclíků. Ani při nastupování a ani těsně před startem. A vlastně ani pak. Letadlo to bylo prťavoučké skoro jako autobus, taky jsem se vevnitř .tak cítila, a u okénka jsem neseděla. Jen přes hlavy svých sousedů jsem sledovala, jak stoupáme, tlačila jazyk na horní patro, a pak to bílé šlehačkovité, co jsem zas viděla jen přes ty kebule vedle mě...to byly mraky. Let to byl ktatinký, trval necelou hodinu a půl. Eva si mě celou dobu roztomile prohlížela, pozorovala mě, i na klín si mi jednou sedla. A když jsem se na ní podívala taky, nádherně se usmála. Tak, jak to umí jenom děti, s tím mírným záklonem hlavy a vyceněnými zuby, pusou od ucha k uchu.
Při přistávání, nebo spíš před, když jsme začali klesat, se letadlo tak nepříjemně zhouplo, jako by se propadlo o několik metrů níž. Ono to tak asi vážně bylo. Ale nikdo nezačal hystericky řvát, nevypadly nám nad hlavy vzduchové masky. Předpokládala jsem, že teda asi bude všecko ou kej. No a bylo. Když jsme vystoupili, čekal nás průchod nekonečně dlouhou halou. Těžko to popsat, ta hala byla vyplněná takovými těmi pásy, ne eskalátory. Účel není se posunout se vzhůru nýbrž prostě dál po rovině. Byly tam po celé délce haly asi čtyři. Člověk se mohl vždycky nechat kousek svézt a kousek musel absolvovat zase pěšky. Shodou okolností jsem to prošla s Evou. Ostatní byli před námi nebo vedle nás, jako by nikdo jiný neměl trpělivost a pochopení pro její malé krůčky. Já byla ráda. Na každém začátku a konci posuvného pásu jsem ji malinko přizvedla, aby si neublížila, a jí se to líbilo a já měla dobrý pocit. Pak jsme si vyzvedli zavazadla a dopravili je (zdárně je dovleklii) k nádraží pod letištěm. Odtud jsme se museli dostat na hlavní nádraží v Curychu (mankote, takhle napsáno to vypadá strašně, i když podle Wordu správně…já to město neznám jinak než se Z na začátku). Odtud měla následovat cesta vlakem do Churu. A pak už jsme tam vlastně měli být, v Arose. Lyžařské vesničce ve východním Švýcarsku. Cesta to byla podél curyšského jezera dlouhého jak "tejden před vejplatou", řekla by moje mamča. Byla taky značně mlhavá a zatažená, ta cesta. Ale tady poprvé, za tím jezerem, vlastně na jeho protilehlém břehu, se nám poprvé ukázaly Alpy. A byly fascinující.Monumentální. A když jsme dorazili do Churu, Arosa nebyla nikde. Šlo o další selhání Sářiny cestovní poradkyně, která měla na svědomí veškerou organizaci cesty, rezervace hotelu, letenek, plán cesty a tak dále. Začalo to už na letišti v Hamburku, kdy jsme zjistili, že Evu nahlásila jako batole, měla mít tedy místo u mámy na klíně se speciálním kinderpásem. A to taky dostala, výjimečně. Jako dvouletá už měla mít vlastní místo. "Jakto, že jí jsou dva roky?" zeptala se udiveně slečna za přepážkou. "Protože se před dvěma lety narodila", odpověděl Jürgen.
ruhá chyba poradkyně tedy vyšla najevo na nádraží v Churu. Jürgen se musel poptat a zjistit, že tu naší bagáž musíme vléct do dalšího vlaku. Roztomilého vláčku úzkokolejné železnice, ale ne zubatky. A teprve ten nás dovezl na místo kýžené. Cesta to byla pohádková. Vinula se podél hor a horského potoka, bylo vidět horské chatičky a nádražíčka, zamrzlé vodopádky, vrcholky hor.
Na nádraží v malebné Arose, 1800 metrů nad hladinou moře, kam jsme konečně dorazili po asi osmi hodinách cesty a vláčení těch ohromných kufrů, v nichž Sarah a její rodina vezli své nezbytnosti, nás vyzvedlo hotelové auto. Sotva jsme se do něho vešli, bylo už téměř obsazeno ostatními čerstvými hotelovými hosty. V Kulmu, hotelu s pěti hvězdičkami, jak jsem si mohla všimnout hned nad vchodem, nás přivítala milá recepční a zavedla nás do našich pokojů. Byly ve čtvrtém patře. Ten Sářin v hlavním traktu, pokoj obložený dřevem, s terasou, výhledem na nejkrásnější stranu hor, mramorovou koupelnou a spoustou dalších vymoženůstek. Můj se nacházel poněkud bokem, ale vedlejším křídlem bych to nenazvala. Byl také útulný, pro dva, ale měla jsem ho pro sebe. S koupelničkou se sprchovým koutem, malým mlsacím koutkem a mísou s čerstvým ovocem, manželskou postelí. Hned jsem spořádala banán a jablko. Hlad jsem měla nehorázný. Za celý den jsem jedla snad jen ten muffin na letišti.
Tehdy jsme se na chvíli zašili ve svých pokojích a vybalovali.
V tom momentě to opravdu začalo. Luxus, užívání si a čas trávený převážně s Evou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 panev panev | Web | 9. dubna 2007 v 17:31 | Reagovat

I když o rok později, stejně závidím :) Docela by mě zajímaly ty jezdící pásy, jaktože to u nás nemáme... Mě by se to hodilo třeba i doma :)

2 Eba Eba | 9. dubna 2007 v 22:20 | Reagovat

Teda Pánvičko, klobouk dolů, že se do toho pouštíš, takhle po roce. Hrozně mě to těší, dík za to, fakt moc. Snad nezklamu. :) Už tu taky byly názory, že je to jen přeslazené povídání o tom, jak chce mít Eba děťátko. :)

No a ty pásy... to to máte doma tak velký? Nebo myslíš jen na transport předmětů? Třeba odpadky do koše, prádlo do skříně, nežádoucí sourozence popř. rodiče ven z pokoje...? Jo, tak to já bych potřebovala taky. :)

3 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 19:55 | Reagovat

žádný přeslazený povídaní :))

ani to tu není tak velký, ale to víš, člověku se občas nechce hejbat... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama