Klouzaná neklouzaná

30. března 2006 v 23:19 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Na vodní gymnastiku jsem se ráno dopotácela jen silou vůle. Opakovala jsem si, to tě probere, to tě určitě probere. Probralo. Hlava mě z únavy a vyčerpání bolela pořád, ale těšila jsem se na další Eviny drzůstky. Na otázky vyžadující jen odpovědi ano/ne mi odkývala kočárek a dětské hřiště. Dopoledne jsme prakticky celé strávily na skluzavce - té delší, mírnější. Eva se po ní mohla klouzat sama, protože, jak jsem zjistila, ono to vlastně neklouzalo vůbec. Musela si pomáhat rukama i nohama. A mně stačilo ji jen pomoct nahoru. Dolů jsem pak stihla seběhnout mnohem dřív, než ona sjet. A to ne proto, abych jí chytala, nýbrž abych jí zas pomohla nahoru. Taková mírná neklouzavá klouzačka to byla. Vlastně se sama sebe ptám, co se jí na tom vůbec tak líbilo. Vyškrabat se nahoru stálo zatracenou spoustu úsilí a dolů za odměnu za celou tu snahu zase jenom námaha s odstrkováním se. Nahoru jsem jí pomáhala držením za obě ruce. Šla přede mnou a v jistotě mého pevného stisku každou chvíli uklouzla, zavrávorala aniž by se musela bát pádu, všechno jí to přišlo děsně vtipné. A papouškovala po mně o ou po každém podobném škobrtnutí. K tomu vydávala nejrůznější skřeky a ty jsem po ní zase papouškovala já. Byly jsme na tom hřišti asi nejhlučnější.
Předpověď počasí ze začátku týdne nelhala. I ten den by se člověk na nebi mráčku lupou nedohledal. Sníh zůstal pěkně matlavý a Evu lákal stejně jako včera. Zas do něj bořila ty svoje tlapky. A zas si promáčela rukavice. Bývala bych vzala náhradní, ale už pár dní jsme se Sarah postrádaly Evin malý batůžek a s ním - v něm právě i ty rezervní tlapkohřejky. Nezbylo mi, než Evě znovu dát příležitost si ze mě střílet. Věděla jsem příliš dobře, co za chvilinku udělá, když jsem jí na kočárku přikrývala dekou. Sotva jsem se podívala stranou, už se jí ruce vymrštily do vzduchu a ona se potěšeně až škodolibě, jestli se to dá u takového prcka už tvrdit, rozchechtala. Mně se chechtala. A já jsem jí toho blbce dělala ráda. Přikrývala jsem ji znova a znova. A smála se s ní.
Když ji Sarah po poledni dala spát, zalehla jsem taky. Neměla jsem sílu cokoli dělat. V posledních dnech jsem to asi vážně přehnala se vším tím pohybem. Eva se pak probudila docela brzo, ale vstávat se jí nechtělo. Zas jsem ji hladila po tváři a hřbetu ruky, šeptala jí, že klidně může spát dál. Nějak to ale nezabíralo. V šeru mohutných těžkých závěsů jsem našla maličkou knížečku s pohádkou O Šípkové Růžence (Dornröschen). Chvilku jsem jí šeptem četla a myslela na vyvěšené telefonní sluchátko, díky kterému mohli na recepci pořád ještě kontrolovat, co se v pokoji děje. Nebyla jsem si stoprocentně jistá, že Eva znovu usne. Oči se jí zavíraly, ale jakmile jsem se od ní zvedla a chtěla odejít, zase je otevřela. A když mě i na třetí pokus ke dveřím pronásledovala pohledem, vrátila jsem se, lehla si na pohovku a pokusila se usnout s ní. Takhle mi to připadalo jistější než riskovat, že sotva dojdu na pokoj, už budou volat z recepce, že je malá vzhůru. Povedlo se jí ale znovu usnout. A když se vyspala, odkývala mi zas to bláznivé klouzání.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama