Hodně hodně aktivní den

26. března 2006 v 23:38 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Nevstávalo se mi už tak dobře jako včera. Zvědavost byla ta tam. Donutila jsem se ale, když už mám možnost pro sebe něco udělat. Po snídani jsem měla ještě hodinku pro sebe, než vyrazíme, rozhodla jsem se se na chvilku projít dolů do vesnice. Chtěla jsem rodině dovézt domů aspoň švýcarskou čokoládu, když je tady jinak všechno tak příšerně drahé a jiný suvenýr bych si jen těžko mohla dovolit. Vzala jsem s sebou foťák a nepřestávala mačkat spoušť. Tím pohledem jsem se nechávala nadchnout každý den znovu a znovu. Hory, hory, hory. A k tomu další slunečný den. Vesnička byla opravdu roztomilá, doteď jsem ji viděla jen jednou z oken toho hoteklového vozu, kde jsme se na cestě z nádraží mačkali jako sardinky. A to jsem z toho opravdu moc neměla. Až dolů jsem ale dojít nestihla. Musela jsem se včas vrátit.
Se Sarah a taky s ostatními účastníky jsem se měla sejít před hotelovou recepcí. Byla jsem tam první. Jako vždycky všude. Pak dorazila Sarah, hned po ní Carolin vybavená několika páry hůlek na nordic walking a přidala se k nám ještě jedna dáma středního věku. Ve čtyřech pak, potom co Carolin rozdala náčiní a předvedla nám, jak s ním zacházet, jsme se vydaly do hor. Ze začátku se mi pletly nohy, jak jsem se snažila držet ryrmus, ale pohyb to byl příjemný. Slyšela jsem, že ty hůlky nutí člověka držet tělo ve správné poloze. Od Carolin pak, že pohyb je to podobný jako na běžkách, ale efektivnější, pracují i záda a ruce a díky hůlkám taky jdete podstatně rychleji. Sarah hned na začátku nasadila tempo opravdu vražedné a rázem byla několik desítek metrů před námi. Ze začátku jsem z toho tempa byla úplně bez dechu. Carolin to ale omlouvala výškou. No bodeť taky ne. Není moc aktivit, které jinak provozuju v nadmořské výšce 1800 metrů. Brzy to ale přešlo.
Kochat se při té tyčkochůzi krajinou bylo povznášející. Odtud vypadaly Alpy zase trošku jinak a zase ohromně. První část cesty vedla mezi horskými chatičkami, domky a penziony. Ta druhá už se klikatila naprostou horskou samotou. Mezi sjezdovkami a nezařaditelnými zasněženými stráněmi, které jsou asi bez toho sněhu louky. Podél cesty z té strany směřující k vrcholku hory byly tu a tam posazené lavičky doslova utopené ve sněhu. Ten byl odklizen jen v oblasti nejnutnější okolo lavičky, takže spíš působily jako jakési sněžné kukaně. Na jedné seděl zamilovaně zakoukaný páreček, na další děda s jablíčkem, na jiné zase, a to bylo nejkouzelnější, babička v květovaném tričku s pletacími jehlicemi v rukou. Smála se na nás a zdravila po švýcarsku. I Sarah se mi později svěřila, že jí to přišlo úžasné, jako návrat o několik desítek let zpět.
Pořádně jsme se při tom pochodu zapotily. Sluníčko ten den neskutečně pállilo a já jsem to asi trochu přehnala s oblečením. Zimní bunda byla naprosto zbytečná. Svetr by býval bohatě stačil. Když jsme se pak už před hotelem protahovaly, ptala se ta dáma středního věku Sáry: "Vy už jste to ale určitě někdy dělala, že jste tak rychlá." Sarah na to: "Zkusila jsem to zatím jen jednou, ale jinak chodím běhat. A říkám si vždycky: Když už, tak pořádně!" No rozmyslela bych si jít si s ní někdy zaběhat... Sport je to ale skvělý, tenhle Nordic Walking. Mami, teď už je to jistý. Jdem do toho!
Po obědě jsem toho sportu asi ještě neměla dost. Šla jsem si na hodinku zaplavat. Nejdřív jsem si myslela, že půl bude stačit, ale jak tak ten čas ubýval, pořád jsem neměla dost. Netušila jsem, co to všechno se mnou další den udělá. A netušila jsem ani, jaké mi Eva ještě ten den přichystá překvapení...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | 27. března 2006 v 8:04 | Reagovat

Ebi, všechno čtu, jen nestačím reagovat. A moc se mi to všechno líbí!

2 panev panev | Web | 9. dubna 2007 v 18:02 | Reagovat

že bych to taky někdy zkusila? I když popravdě řečeno by mi ty hůlky asi malinko překážely... co když si se chtěla...dejme tomu vysmrkat? :D

3 Eba Eba | 9. dubna 2007 v 22:38 | Reagovat

Pokud umíš smrkat jednou rukou, pak je to v pohodě. Prostě budeš chvilku obě hůlky držet jendou rukou. A pokud ne, tak je prostě musíš zapíchnout do sněhu, nebo, když není sníh, holt někam jinam. :)

Mně se to strašně líbilo, ale ostudně přiznávám, že maminu ani nikoho jiného se mi zlanařit nepodařilo a od té doby jsem to už nezkusila. Chybí mi i vhodný terén. Tak na to jen slastně vzpomínám. :-/

4 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 20:02 | Reagovat

Ja zase ostudně přiznávám, že když vidím jak kolem mě nekdo projde s holemi na rovině, trošku se... ehm...směju :-X

né to né, ale každopádně mě to připadá divný, možná jim jenom závidím:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama