Cvičme v rytme mezi důchodci

26. března 2006 v 19:48 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Vstávání mi nedělalo problém. Zvědavost byla silnější než já. Rychle nasadit čočky, vlasy stáhnout dozadu do culíku, obléknout plavky, župan a jde se. Věděla jsem jen, že cvičitelka se jmenuje Carolin. Nic víc nic míň o průběhu cvičení, vlastně ani o vodní gymnastice. Snad jen že šetří klouby a z toho budou mít ty moje určitě radost. Osprchovala jsem se a zamířila rovnou do bazénu se tošku rozplavat, než to všechno vypukne. Ani nevím, jestli mě vůbec překvapilo, že nejmladšímu člověku všude, kam oko dohlédne, je tak čtyřicet, většinou se ale věk ranních sportovců blížil důchodovému věku. Odradit jsem se nenechala. V programu stálo "sport pro lidi v každém věku". Nenápadně, ovšem s úsměvem na rtech, jsem vplula mezi všechny ty "Omis" a "Opis" v naději, že jim tím aspoň dokazuju, jak my mladí ještě nejsme tak úplně zkažení. Že stářím nepohrdáme a naopak si ho vážíme.
Na minutu přesně se objevila Carolin. Sympatická Němka, mohlo jí být tak pětadvacet. Pustila hudbu - nad vodou se najednou neslo "Guten Morgen, Sonnenschein!" - a začala hopsat podél bazénu sem a tam, a my ve vodě podle ní. To jako na rozehřátí. Pak jsme se měli pěkně rozmístit, abychom měli kolem sebe dost místa, a cvičilo se. Bylo to fajn, půlhodinka utekla jako voda. Senioři hopsali, já jsem hopsala a všichni jsme v té vodě museli vypadat strašlivě nemotorně. Připadalo mi to jako perfektní začátek dne. Carolin nám popřála krásný slunečný den - a taky byl. A i když šlo jen o 30 minut, ve svalech jsem cítila, že jsem něco dělala. Byl to rozhodně příjemný pocit a hlavně příjemná změna. Od celodenního sezení u počítače v práci i doma spíš na svojí páteři cítívám pravý opak.
Ráno jsem Sarah řekla o nordic walkingu. Že prý to určitě půjde nějak zařídit, soudila. U oběda pak říkala, že Evu pohlídá Jürgen a ona půjde se mnou. Už to v Hamburku jednou zkusila, ale takhle vysoko to určitě musí být úplně něco jiného. Půjdeme zítra. V pátek by se to nehodilo, Kira bude mít dopoledne závod a rodiče to nechtějí propást. Těšila jsem se.
Evu jsem ten den vzala na hřiště. Připadalo mi, že toho sáňkování jsme si včera užily až moc. Udělala jsem pár fotek, párkrát jsme se sklouzly. Vždycky jsem ji vzala na klín. Bála jsem se ji nechat se klouzat samotnou, protože nahoře by ji buď neměl kdo přidržovat, než se posadí, nebo dole kdo chytat. Tam, kde skluzavka nahoře začínala, už byl sníh tak udupaný, že i mně se trochu klepala kolena. Na našem oblíbeném hřišti v Haynsparku v Hamburku byla skluzavka řešena podstatně sympatičtěji. Evě jsem mohla pomoct, aniž bych s ní musela nahoru, pak celou konstrukci oběhnout, než se posadí, a dole ji zas bezpečně chytat.
Do sněhových rour se Evě pořád ještě nechtělo, ale seděly jsme spolu chvíli u ústí jedné z nich a volaly dovnitř halooooo...ta ozvěna se jí líbila.
I ten den jsem si šla "zaběhat" do fitness centra, zatímco Eva spala. Na rychlosti jsem tentokrát přidala a vydržela zase skoro hodinu. Bavilo mě se takhle ničit. Potomco se Eva probrala a já ji připravila a oblékla, šly jsme se projít. Další kouzlo Arosy bylo ve zvonících koňských povozech, které tudy projížděly každou chvíli. Evu fascinovaly. Potkaly jsme za tu hodinku na procházce snad čtyři nebo pět. Některá dvojspřeží měla za sebou speciálně upravené saně, některá klasický vozík s koly. I tehdy jsme šly bez kočárku. Myslím, že si to Eva vybrala sama. Na otázku, jestli ho vezmem, potřásala hlavou ze strany na stranu. No tak teda ne. Ještě jsem to tu moc neznala a na prvním rozcestí jsem s ní radši zamířila směrem nahoru podél silnice, která se zdála klidnější. Dolů do vesnice se mi s Evou nechtělo. Ukázalo se, že jdeme na Sonnenberg, jeden z kopců obkličujících údolí, ve kterém Arosa leží. Minuly jsme několik hotelů a penzionů, i tudy jezdily koně. A i tady to vypadalo pohádkově.
Před všemi těmi našimi výlety jsem nařídila budík na půl nebo čtvrt hodiny před plánovaným časem příchodu, podle toho, jak daleko jsme se chystaly. To abych nemusela pořád hlídat čas. Eva vždycky přihlížela. Mobily má ráda. Když jsem ještě bydlela v Hamburku, vyprávěla Sarah, že jí Eva svými slinami zničila telefony už asi dva nebo tři. Tak moc má mobily ráda. Se zazvoněním mobilu jsme se otočily a daly se stejnou cestou zpátky. Eva vydržela jít po svých opravdu skoro celou cestu. Kousek před hotelem už chtěla vzít, ale stejně to na dvouletou slečnu byl obdivuhodný výkon. Odevzdala jsem ji tatínkovi podle plánu a šlo se zase do vody.
U večeře vyprávěla Sarah Kiře jako překvapení, že zítra plánují jet místo večeře sněžnou rolbou někam na horskou chatu a jíst tam sýrové fondue. Znělo to moc zajímavě a dočkat se nemohla nejen Kira. I tu úterní noc jsem si nechala okno pootevřené a zachumlala se co nejhlouběji pod deku. A zítra půjdu na vodní gymnastiku zas. A basta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | 4. dubna 2006 v 16:05 | Reagovat

Evi, ty to tak hezky píšeš. Moc se mi to líbí a pěkně se to čte.

2 panev panev | Web | 9. dubna 2007 v 17:56 | Reagovat

taky myslím, úplně samo :)

3 Eba Eba | 9. dubna 2007 v 22:36 | Reagovat

Jééé! :)

4 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 19:53 | Reagovat

jak ty to jenom děláš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama