Bod zlomu a večeře po thajsku

28. března 2006 v 22:38 | Eba |  Střet s pěti hvězdičkami
Na první pohled nebyla žádná změna patrná. Eva stála na postýlce opřená o její okraj, čekala, až jí pomůžu ven. Ani když jsem jí pak ve svém pokoji oblékala zimní bundu a boty, nedala najevo vůbec nic. Tentokrát chtěla vzít ven kočárek. Moc toho věru nenaspala, vzbudila se brzo. Myslela jsem, že si třeba ještě venku ráda trošku schrupne. Ale kdepak tenhle svišť a spát.
V malém obchůdku hned pod hotelem, který jsme při našem pátrání neobjevily, poněvadž měl v neděli zavřeno a nějak jsme ho tedy přehlédly, a který našel o den později Jürgen, jsem koupila pár housek, abysme na výletě hlady nepošly. Chtěla jsem se s ní projít stejnou cestou, po níž jsme se dopoledne hnaly s hůlkami. Ne teda po celé trase, Sarah totiž podle mapy spočítala, že jsme za tu hodinu ušly asi šest kilometrů, ale po té cestičce vedoucí mezi horskými chajdami bude procházka rozhodně příjemnější než dolů podél silnice.
Mrňavá kolečka kočárku mi dávala na sněhu pořádně zabrat, vlastně se téměř netočila. Kam se hrabou nákupní vozíky! Tohle byl teda záhul. Eva spokojeně žvýkala svojí housku, cesta ubíhala, párkrát jsem se na rozcestí rozhodla špatně, ale nikdy jsme přímo nezabloudily. Šly - vláčely - jsme se takhle asi půl hodiny a Evě se chtělo z kočárku ven. Nechala jsem ji, ať si běhá, moc času už nám ale nezbývalo. Ten den sluníčko pálilo opravdu "vo sto šest". Způsobilo to, že sníh začal tát a na cestě už se sem tam tvořily malé kalužky. Evě se líbily. Skákala do nich, probíhala jimi. Já jsem se na oko zlobila a honila ji a to jí bavilo ještě víc. No a poprvé za těch pár dní v Arose se takhle z plných plic smála a chechtala, když byla jen se mnou. Jako by tím sluníčkem nezačal tát jen ten sníh ale taky ona. A mě nehřálo jen sluníčko, ale taky pocit, že jsem to dokázala. Že jsme to zvládly společně, k sobě zase najít cestu.
Nemohla jsem ji odtamtud dostat. Doteď byl sníh pro Evu jaksi nudný, sypký, nedržel pohromadě. Tou zvýšenou teplotou ale získal úplně jinou konzistenci. Lepil se, dal se tvarovat. A Evu to zaujalo. Sedla si u jedné chajdy na bobek, bořila ruce v rukavicích do sněhu. Když je zas vytáhla, měla na nich samozřejmě malé sněhové hrudky. A dala se do zběsilého mávání, aby hrudky oklepala. A pak hned zas, šup ruce do sněhu, pomačkat, setřást, zabořit, prohrabat, oklepat. Smála se a křičela.
Postavila jsem pro ni malinkého provizorního sněhuláčka. Většího by mi ani nedovolila. I ten mrňous ji rušil natolik, že ho skolila na záda jediným úderem pěstičky, kdykoli jsem se odvážila ho znovu postavit. Taky jsem pro ni dělala ze sněhu koule, podávala jí je a ona je pak odhazovala, jako by se jich štítila. A smála se a smála.
Pak už ale bylo opravdu pozdě, musely jsme domů. A její rukavice byly promočené skrz na skrz. Zkusila jsem jí navléct místo nich svoje černé fleesové, ale vypadala jako Barbucha. A ani jí se to nelíbilo. Tak jsem ji posadila do kočárku a zachumlala jí ty zkřehlé tlapky do deky. Voda na její mlýn. Sotva jsem se od ní zvedla, jako že už půjdeme, vymrštila ruce zpod deky co nejvýš mohla. Já ji zas na oko okřikovala a ruce ji znovu přikrývala, Eva vytrvale moje snažení pokaždé překazila, div se smíchy nepo… Bavilo mě to stejně jako ji. Srdíčko plesalo, že se se mnou konečně cítí dobře a baví se.
Na cestě zpátky dupkala občas vedle mě, občas se vezla, a protože nás čas už tlačil, poslední kus cesty z kopce jsem s ní na kočárku prostě seběhla. Ona spustila sama od sebe to svoje sáňkovské hooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo, jenom mnohem nadšeněji. Babičky se po nás ohlížely - a vlastně nejen babičky. Všichni se ohlíželi po dvou zblázněných Evách.
Sluneční brýle jsem si nechala na nose ne tak kvůli sluníčku, jako spíš aby ostatní neoslňovaly moje radostí zářící oči.
Na recepci nám už včera oznámili, že rolba nepojede. Byli jsme jediní, kdo se přihlásil. Výlet se přesunul na pátek. Ale protože jsme se všichni těšili na něco extra, vymysleli Sarah a Jürgen náhradní program - večeři v thajské restauraci. Ta byla taky přímo v hotelu. Útulné prostředí, jak jinak než příjemná obsluha, jídlo výtečné. A já mrtvá. Stěží jsem přemáhala klížící se oči.
Obešli jsme se bez pěti chodů, kterými nás rozmazlovali v hotelové restauraci. Dali jsme si ve třech obložený talíř jako předkrm, manželé si pak objednali něco z woku, já měla už dlouho předlouho chuť na nudle. Dopřála jsem si je opečené ve vajíčku se sojovými výhonky na kari. Další skvělá volba. Kiře bylo jedno, co jí donesou, hlavně že v tom budou oříšky. Možná se příště vyjádřím taky tak. To, co jí přinesli na stůl, vypadalo báječně, vonělo báječně a určitě taky báječně chutnalo. Kousky kuřete, zeleniny, spousta spousta kešu oříšků, "sůsek" tak akorát, to všechno s rýží. A tak jsme myslím všichni odcházeli spokojení, dobře najedení, a nikomu vůbec nevadilo, že se na fondue budeme těšit až do pátku.
Po jídle mě rodina ještě zvala na něco malého do baru. Musela jsem s díky odmítnout. Žádný jiný večer jsem se na svou postel netěšila v Arose tak jako toho středečního večera. Ale moje oči, ty se přes všechnu tu únavu smát nepřestaly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jája Jája | 29. března 2006 v 11:45 | Reagovat

Ebi, ty jsi blázen!!! Já tě úplně vidím jak se patláte v tom sněhu...

2 panev panev | Web | 9. dubna 2007 v 18:06 | Reagovat

co patlání ve sněhu, ale já vidím jak letíš s tím kočárkem :)

3 Eba Eba | 9. dubna 2007 v 22:40 | Reagovat

Takhle zpětně... asi jeden z nejhezčích dní mého života. Kruci. :)

4 panev panev | Web | 11. dubna 2007 v 20:03 | Reagovat

:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama